Jak je důležité mluvit s květinami. „Nechtěl bych být holandský řezaný tulipán“

ECHOPRIME

Jak je důležité mluvit s květinami. „Nechtěl bych být holandský řezaný tulipán“
Týdeník

Jiří Peňás

Johann Wolfgang Goethe o květinách řekl, že to je tajný jazyk přírody, jímž nám dává najevo, jak nás miluje. Jsou lidé, kteří jsou o tom hluboce přesvědčeni a domnívají se, že květiny jsou nejdostupnější způsob, jak učinit svět a vlastně i život krásnější a vlídnější. Jsou pak jiní, kteří na to nedbají. Jak jsme na tom my? Jsme květomilní, nebo květohluší a květoslepí? Na to v jarním Salonu Týdeníku Echo budou odpovídat zahradní architektka Jana Pyšková, zahradník Ondřej Fous, pěstitelka Markéta Baňková a přírodovědec Stanislav Komárek.

Začal bych nenáročnou otázkou. Co si o nás asi květiny myslí?

(Dlouhé udivené ticho.)

Komárek (po dlouhém rozmýšlení): Co si rostliny o nás myslí, to nevím, ale nejsem si jist, jestli bych chtěl být holandským řezaným tulipánem.

Pyšková: To je fakt… V holandských sklenících jsem žasla nad totálně industriální výrobou pokojovek. Všechny ty fíkusy, které tam stály, vypadaly stejně, ale úplně! Nešlo by mezi nimi najít jediný rozdíl, jako když je vyrobí počítač, jako když se vytisknou v tiskárně. Šla z toho až hrůza. Vlastně to už nebyla živá věc. A pak je taky otázka řezaných květin… To je dilema, jestli kupovat něco, co se vypěstuje na druhé straně světa a vozí se to po milionech. Na druhé straně pěstováním květin se v těch zemích živí celé tisíce a tisíce rodin. Je to otázka. Podobné je to ovšem s jiným zbožím, oblečením, avokádem, balenou vodou z Fidži…

Komárek: I laik si všimne jedné věci. Podobně jako do pračky jsou instalována tzv. kurvítka, aby se vám pračka po několika letech rozbila a vy jste si koupili novou, tak i hrnkové květiny jsou už naprogramovány tak, aby vám vykvetly a zašly – a vy si koupili zase nové. A to i ty, které by měly žít delší dobu.

Baňková: Nesouhlasím. Mám doma velkou vnitřní zahradu a o své kytky se starám už pětadvacet let; a všechny žijí.

Fous: Asi mají štěstí. Rostliny jsou opravdu průmyslově pěstovány za účelem zkrácení jejich životnosti. Jeden a tentýž druh může žít desítky let, nebo po pár letech zhynout. Ve velkozávodech jsou květiny drženy jako pacient na kapačkách, takže jsou vyživovány jakoby „cukrovou vodou“ pod intenzivním světlem, a ta když dojde, pacient klekne. Tkáň takové květiny je naprogramována tak, aby co nejrychleji nabrala hmotu, narostla, takže je velmi řídká, křehká a neotužilá. Rychle vyroste, rychle zemře. Ale splnila cíl: vykvést, odkvést, uschnout, popelnice. Příkladem je primule, petrklíč… Dřív ještě lidi, když odkvetla, tak to donesli mámě do zahrady, tam to ještě třeba vykvete. To bych chtěl vidět, kdo to dneska udělá.

Celý Salon Týdeníku Echo si přečtěte na ECHOPRIME nebo v tištěném Týdeníku ECHO. Objednat si jej můžete zde.

Foto: echo

Jiří Peňás je také autorem cestopisné knihy Výpravy pro blízké i vzdálenější, kde popisuje své zážitky z výprav po střední Evropě i naší vlasti. Knihu si můžete pořídit zde.