Amerika zaváhala. Riziko nasazení atomových zbraní je dnes vysoké

Nikdy od konce studené války nebylo riziko nasazení atomových zbraní tak vysoké jako dnes, soudí mnoho expertů, kteří analyzují situaci kolem KLDR. Její vůdce Kim Čong-un může být (alespoň zdánlivě) velice spokojen, protože disponuje odstrašující silou, která může ohrožovat i USA. Naneštěstí pro svět však tímto svým arzenálem „šermuje“ způsobem, jenž by mohl mít důsledky přesně opačné, než v jaké Kim (zřejmě) doufá.

Mezi nejvíce skloňovaná témata zpráv v roce 2017 určitě patřily balistické střely, které KLDR vyvíjí, vyrábí a testuje. Bez ohledu na povahu režimu je nutné přiznat, že za poslední dva roky zaznamenala opravdu působivý pokrok, a to tím spíše, že zbrojní programy probíhají ve velmi složitých podmínkách. Ano, Pchjongjang samozřejmě investuje do zbrojení obrovské částky a rozsáhle využívá zahraniční technologie, jenže přesto dokázal odborníky mnohokrát překvapit tím, co a jak rychle zvládnul vytvořit a vyzkoušet.

Základ raketového programu Severní Koreje tvoří (ne)slavná sovětská raketa krátkého dosahu Elbrus, známější pod západním kódem SS-1 Scud. Jejím vývojem a zdokonalováním vytvořili Severokorejci řadu typů či verzí, z nichž ty pozdější jako Hwasong-7 (známější pod západním kódem Nodong) už patří mezi zbraně středního doletu. Potenciál této konstrukce pochopitelně nebyl neomezený, což přimělo KLDR k hledání dalších cest. Kromě spolupráce s Íránem byly opět zapojeny technologie z bývalého SSSR a z Číny.

Dlouhodobě bylo známo, že KLDR pracuje na mezikontinentálních zbraních, ovšem její první designy (fakticky jakési „skládačky“ ze Scudů) se neosvědčily. V roce 2012 však na přehlídce představila poměrně moderně vyhlížející střelu Hwasong-13, která naznačovala, že se Kimovi inženýři vydali jiným směrem. Poslední zprávy sice naznačují, že ani „třináctka“ neuspěla, ale to nejpozději od července nemusí KLDR trápit.

Právě v červenci (poprvé symbolicky 4. července, aby vyslala zprávu USA) totiž provedla dvě úspěšné zkoušky rakety Hwasong-14. Jejich analýzy jednoznačně ukázaly, že jde o raketu, jež by mohla zasáhnout i kontinentální území USA, resp. jejich západní pobřeží, ačkoli patrně jen s velmi lehkou hlavicí. Vedle toho ovšem výrazně zesílilo podezření, které se týká toho, jak se Severní Koreji podařilo zaznamenat tak dramatický pokrok.

Vývoj mezikontinentálních balistických raket, které se po značnou část svého letu pohybují ve vesmíru a jejichž návratová tělesa musí při návratu atmosférou vydržet extrémní podmínky, se nikdy neřadil mezi jednoduché úkoly. Dokonce i státy výrazně bohatší a vyspělejší než KLDR se s ním „trápily“ deset i více let. Přestože KLDR měla cestu velmi usnadněnou tím, že mohla téměř „přeskočit“ základní výzkum (jelikož mohla získávat výsledky odjinud), nebylo známo, jak dokázala tak rychle zvládnout klíčové technologie.

Ono podezření vlastně zaznělo už v září 2016 při pozemním testu nového motoru a definitivní potvrzení se dostavilo 28. listopadu 2017, kdy proběhl test úplně nové rakety Hwasong-15. Ta už se skoro vyrovná starším mezikontinentálním střelám světových velmocí a zřejmě má dolet umožňující ohrožovat celé kontinentální území USA. Pro pohon slouží hodně charakteristicky řešený „párový“ motor se dvěma spalovacími komorami a dvěma tryskami, jemuž KLDR říká Paektusan, ale který evidentně pochází odjinud.

S pravděpodobností hraničící s jistotou jde o derivát sovětského motoru RD-250, který je nyní vyráběn na Ukrajině. Bez ohledu na vzájemné obviňování Kyjeva a Moskvy, kdo vůbec dodal jeho technologie do Severní Koreje, je už zcela zřejmé, že právě tento agregát umožnil KLDR vyvinout novou generaci balistických raket. Jeho tah (přibližně 80 tun) nabízí možnost výroby raket s výrazně delším dosahem, popř. vyšší nosností.

Vedle typu Hwasong-15 z něj totiž čerpá i střela Hwasong-14, v níž je zabudována „polovina“ motoru Paektusan, resp. verze s jednou komorou a jednou tryskou. Tentýž pohon používá také raketa Hwasong-12, jež spadá mezi zbraně středního dosahu. Nejvyšší odhady jejího doletu se pohybují okolo 6000 km, takže by dokázala ohrozit i ostrov Guam. Od dubna do září 2017 má za sebou šest testů, z nich nejméně tři úspěšné.

Všechny uvedené střely série Hwasong („Mars“) mají motory na kapalné palivo. KLDR se ale dlouhodobě věnuje také střelám s motory na pevné palivo řady Pukkuksong („Venuše“). První z nich je ponorková Pukkuksong-1, po které přišla „suchozemská“ střela Pukkuksong-2, jež je odpalována z pásového podvozku. Její dostřel možná činí přes 2000 km a očekává se, že by se měla stát náhradou starších typů kapalinových zbraní z řady Hwasong. Navíc již KLDR vyvíjí balistickou střelu Pukkuksong-3 s ještě delším doletem.

Raketa s motorem na pevné palivo je sice vždy o něco těžší než stejně velká raketa s motorem kapalinovým (a proto má i kratší dolet), nabízí ovšem zase jiné výhody. Na prvním místě je to výrazně kratší příprava ke startu a celkově menší zranitelnost, což dělá z takové rakety ideální nástroj pro první i pro odvetný úder. Lze tudíž předpokládat, že KLDR se snaží zkonstruovat i mezikontinentální zbraň s motorem na tuhé palivo.

Jistě není třeba zdůrazňovat, že všechny uvedené typy raket jsou konstruovány tak, aby mohly nést jaderné hlavice. Ještě relativně nedávno se pochybovalo o tom, zda již KLDR zvládla své nukleární zbraně vyrobit tak malé a tak odolné, aby se mohly umístit i na balistické rakety, ale dnes už to zpochybňuje málokdo. Otázkou spíše je, jak lehké hlavice může vyrábět, protože to samozřejmě ovlivňuje případný dolet takové kombinace.

Pokud by dokázala zhotovit hlavici lehčí než půl tuny, pravděpodobně by to znamenalo, že by takto vybavená střela Hwasong-15 mohla opravdu doletět i nad východní pobřeží USA. Zatím však není jisté, zda KLDR zvládla konstrukci návratového tělesa, jelikož při (jinak úspěšném) testu z 28. listopadu došlo k jeho rozlomení na tři části. KLDR se totiž dostává do oblastí, kde sebelepší simulace nestačí a je třeba provádět řadu reálných zkoušek, aby se ověřila funkčnost celé konstrukce rakety a všech jejích subsystémů.

Přestože poslední dva typy řady Hwasong nepochybně mají mezikontinentální potenciál, nedá se zatím říci, že KLDR má opravdu spolehlivě funkční mezikontinentální rakety. Pro dosažení této mety musí provést ještě několik úspěšných testů, a to nejen těch výškových, jaké se dosud se „třináctkou“ a „čtrnáctkou“ uskutečnily. Bylo by třeba, aby vypustila střelu po dráze, jež by dovedla její návratové těleso někam doprostřed Pacifiku.

Vyskytují se zprávy, že KLDR má něco podobného v plánu pro rok 2018 a že to možná spojí i s další jadernou zkouškou. Jinak řečeno, KLDR by v takovém případě odpálila střelu, která by na vzdálenost několika tisíc kilometrů dopravila nukleární hlavici, která by explodovala přímo v atmosféře či na hladině oceánu. Kromě prověření celého tohoto zbraňového systému by jistě šlo o impozantní demonstraci odstrašující síly. „Mladý vůdce“ možná doufá, že by právě takto mohl dotlačit americkou vládu k jednacímu stolu.

Panuje přesvědčení, že Severní Korea s Washingtonem ve skutečnosti chce jednat, trvá ovšem na tom, že to musí být dvoustranná jednání „rovného s rovným“, tzn. dvou jaderných velmocí, které svůj nukleární status vzájemně nezpochybňují. Přesně tohle ale USA ze zásady odmítají, protože jejich základním požadavkem je, aby se KLDR nukleárního arzenálu vzdala, resp. aby alespoň učinila kroky naznačující ochotu k tomu.

Právě to ale zase naprosto odmítá Pchjongjang, který pevně věří, že atomová výzbroj je jediná „pojistka“ proti útoku Američanů, kteří by (údajně) nikdy neválčili proti nukleární velmoci. Je to sice přesvědčení zcela mylné (stačí si přečíst jadernou doktrínu USA), ovšem Kim Čong-un se evidentně drží představy, že USA k němu zaujmou podobný postoj jako dříve k SSSR, tedy že bude fungovat vzájemné raketové a jaderné odstrašování, jež se čtyřicet let staralo o křehký a trochu strašidelný „mír“, známý též jako „studená válka“.

Naneštěstí pro Kim Čong-una však v Bílém domě úřaduje prezident, který dal důrazně najevo, že nedovolí, aby nevypočitatelná KLDR ohrožovala Ameriku raketami s jadernými hlavicemi. Je velice obtížné zpochybnit Trumpovo tvrzení, že čtvrtstoletí jednání a sankcí nemělo vlastně žádný efekt. Proto se ani nelze divit, že éra „strategické trpělivosti“ USA skončila a že nyní se na stole nachází i vojenská řešení. Něco podobného zvažovali i Clinton a Bush, ovšem dnes je to možnost daleko pravděpodobnější než kdykoli dříve.

USA údajně chtějí využít už zmíněného faktu, že rakety řady Hwasong vyžadují velmi dlouhý čas přípravy ke startu, možná i celé hodiny. Pokud by se KLDR chystala vypustit další velkou raketu, Američané by ji zničili ještě na zemi. Další variantou má být úder na některý z objektů spojených se zbrojním programem. Pro KLDR by to byl (jak se prý vyjádřili američtí činitelé) „rozbitý nos“, zásadní otázkou však je, jak by na to reagovala.

Lze totiž samozřejmě jenom spekulovat o tom, do jaké míry je Kim Čong-un racionální vůdce a do jaké míry paranoidní psychopat. Po onom „rozbití nosu“ by koneckonců mohl zpanikařit, protože by to pokládal za začátek velké vojenské operace, načež by mohl dospět k rozhodnutí, že by měl nasadit celý severokorejský arzenál hned, než o něj přijde. Dokonce i bez jaderných hlavic by byly následky strašné, protože dělostřelectvo a rakety krátkého a středního doletu by nepochybně těžce zasáhly Jižní Koreu a Japonsko.

Právě hrozba pro okolní země je stále nejsilnějším argumentem proti vojenskému úderu, jenže v USA současně sílí přesvědčení, že se takříkajíc „zavírá okno“ pro operaci, která by dokázala zlikvidovat vznikající hrozbu pro USA. Dosud totiž KLDR nemá spolehlivou raketu, jež by se dala pokládat za „jasné a hrozící nebezpečí“ pro americký kontinent, jenže za rok nebo dva by situace mohla být jiná. Co tedy vlastně zbývá?

Nukleární status KLDR je pro USA nepřijatelný, navíc zkušenosti z historie jasně dokazují, že Pchjongjang všechny dohody obchází nebo porušuje. Naopak KLDR odmítá cokoli jiného než přijetí do oficiálního „atomového klubu“. Pokud jedna ze stran ze svých pozic neustoupí, nedá se čekat nejen žádný rozumný výsledek, ale dokonce ani zahájení jednání. Situace proto pořád směřuje k ozbrojenému střetnutí, které by při stálém zvyšování napětí mohlo vypuknout téměř kdykoli, třeba i jako eskalace nějakého malého incidentu.

Další možností je, že ze strany Washingtonu jde o důmyslnou nátlakovou „hru“, jež nemíří na Pchjongjang, nýbrž na Peking. Řada náznaků vypovídá o tom, že Trump zkouší různé podoby „cukru a biče“ na Čínu, aby severokorejskou hrozbu vyřešila sama, nechce-li, aby to provedla (třeba i silou) Amerika. Ve škále scénářů nechybí ani čínská anexe KLDR, ale každopádně by se opět jednalo o mimořádně náročné a riskantní postupy.

Patrně největším paradoxem je však skutečnost, že celé situaci se dalo poměrně lehce předejít. V první polovině 90. let byl potenciál KLDR malým zlomkem dnešního stavu, jelikož jaderné hlavice nevlastnila vůbec a její raketový arzenál obsahoval o řád menší počty zastaralých střel krátkého doletu. Kapacity KLDR se tehdy daly vcelku snadno zlikvidovat, což byla i varianta, kterou vojáci doporučovali prezidentu Clintonovi.

Ten se ale rozhodl pro jednání, jejichž výsledky můžeme nyní vidět. Dokonce ještě na začátku 21. století existovala šance tuto hrozbu (relativně) bezpečně eliminovat, jelikož KLDR již sice (možná) měla primitivní atomové hlavice, avšak určitě je nemohla umístit na rakety. Také tato šance byla promarněna a nyní se množí scénáře konfliktu s KLDR, které předpovídají miliony obětí v ohni nukleárních výbuchů. Opět se tak potvrzuje platnost výroku Winstona Churchilla: „Kdo nechce, dokud může, nebude moci, až bude chtít!“