Fotograf bytostí z wagnerovských oper

Fotografie Helmuta Newtona jsou asi nejpřesvědčivějším vizuálním důkazem zásadní a nepřekonatelné nerovnosti mezi lidmi. Je třeba zcela nemyslitelné, že by Helmut Newton, kdyby samozřejmě žil, zatoužil fotografovat, ať už oblečeného, či dokonce svlečeného, autora tohoto článku, tedy chlapíka, který má padesátku za sebou, živil se celý život od stolu psaním článků a podle toho též vypadá. On vůbec muže moc nefotografoval, což už samo o sobě není úplně genderově fair. Ale také by ho nejspíš příliš nenadchlo, kdyby měl fotografovat prosté ženy z lidu, třeba někoho, kdo se podobá Jiřině Švorcové z Ženy za pultem, což byla doba, kdy Newton vytvářel pár stovek kilometrů západně od pražské bájné sámošky své nejklasičtější sexem naplněné fotografie, ty snímky vznešených valkýr, jejichž těla byla jako kosmické koráby vysoustruhována do bájné dokonalosti. Stejně jako ho nezajímal průměr, nuda a nevýraznost, tak Newton nikdy nehledal krásu v bizarnosti, ošklivosti a neforemnosti.

Když mu prý při návštěvě Prahy začátkem 90. let (měl tehdy, v roce 1993, výstavu ve Francouzském institutu) ukázali fotografie Jana Saudka, řekl prý jen: „Nic moc.“ Deformovaná, tlustá, příliš vyhublá, nevyvinutá, nesouměrná či prostě fádní těla mu nic neříkala. Jeho fascinovala jen čistá dokonalost, perfektní ženské tělo v jeho závratné sexuálnosti, v obnažené erotičnosti, s detaily prsů a klínů, při jejímž zhlédnutí muži poskakuje v krku ohryzek a jeho sanice reaguje jako Pavlovův pes, jehož tiché kňučení je vyjádřením vědomí, že k takovému objektu slasti se ve skutečnosti, ve svém reálném životě, nepřiblíží ani na metr.

Ale s tím se normální člověk smíří a pochopí to. Život není spravedlivý a příroda (sexuální výběr) už vůbec ne. Elitní dlouhonohá krasavice s nádherným poprsím a souměrnou tváří to bude mít na trhu životních nabídek vždy snazší, nehledě na to, že nikdy nebude muset platit na baru. Tak to vždy bylo – a je to správně. Nepochopí to moralisti a moralistky, pokrytci všech druhů pohlaví, kteří velmi správně cítí, že Newtonovy fotografie jsou opravdu velmi sexistické a velmi reakční (německý feministický časopis Emma je v roce 1993 přímo nazval fašistickými – tehdy se ještě musel omluvit) a odrážejí výlučný svět, do nějž (pseudo)demokratická idea rovnosti nepronikne ani náhodou. Newton skutečně fotografoval sexuální aristokracii, představitelky prvotřídní rasy, vítězky evoluce s těly jako vyšlechtěné klisny z toho nejlepšího hřebčína. Všechny ty jeho ledové samice s přísnými výrazy v andělských tvářích a s trupy, které by se mohly z fleku připevnit na přídě vikinských lodí, jsou v přímém rozporu s představou, že lidé se moc neliší a jsou všichni jedna rodina. Jeho krasavice do těchto chlácholivých představ nepatří. Jsou to mytologické postavy ze severských mýtů, které sestoupily na zem, odhodily labutí perutě a krunýře ze stříbra a úplně nahé vykročily vstříc penisu fotoaparátu, jako ty čtyři ženy na slavné Newtonově fotografii Sie kommnen z roku 1981.

Celý text si můžete přečíst ve speciálu Best of Echo 2019. Koupit si jej můžete zde.