Epidemie mění dějiny. Dříve to byl mor, dnes koronavirus

Málokdy úřady zasáhnou tak zásadně do lidských životů jako ve chvíli, když vydají nařízení o karanténě na obranu proti rozšiřování infekce. Tak tomu bylo v případě vyhlášky, která začala platit 1. července 1665 v Londýně, v časech velkého moru.

„Zapečeťování domů bylo zprvu považováno za způsob velice krutý a nekřesťanský a lidé takto uzavření trpce naříkali,“ vzpomíná Deník morového roku, který napsal novinář a romanopisec Daniel Defoe, dodnes slavný knihou o Robinsonu Crusoeovi. Starosta tehdy nařídil zavřít domy, kde byl odhalen byť jediný nakažený člověk. „Je pravda, že uzamknout dveře domu a postavit před ně dnem a nocí hlídače, aby se nikdo nemohl hnout ven a nikdo aby nemohl vejít dovnitř, když by třeba zdraví lidé v rodině bývali mohli uniknout, pokud by byli odděleni od nemocných, zdálo se být velice tvrdé a kruté. Mnoho lidí takto bídně uvězněných také zhynulo, ačli je možné předpokládat, že by se jich bývala nákaza nezmocnila, kdyby bývali měli svobodu, jakkoli mor třeba i v domě byl,“ napsal Defoe. Sám ovšem byl o nezbytnosti drakonických opatření přesvědčen. „Prospěch veřejnosti, jenž z toho plynul, však ospravedlňoval křivdu na jednotlivci, a pokud vím, nebylo v té době možno jakoukoli žádostí k úřadům či dokonce vládě se domoci jakéhokoli zmírnění tohoto příkazu,“ zdůraznil a na příkladu předměstských farností na západ od hradeb Londýna dokazoval, že se přísnost vyplácela. „Nakažené domy tam byly velice přísně střeženy a všichni mrtví pohřbíváni, a záhy v těch ulicích skutečně mor také ustal,“ vysvětluje a srovnává to se situací východních předměstí, která byla postižena o poznání hůř.

Celý článek najdete již nyní na EchoPrime nebo od čtvrtka na stáncích v tištěném vydání Týdeníku Echo.