Dosavadní republikánský kongresman Matt Gaetz oznámil, že již nebude usilovat o funkci ministra spravedlnosti, kterou mu nabídl zvolený americký prezident ...
Postup pokroku je nezadržitelný a nekonečný. Jakmile je dosaženo jedné mety, je třeba vytyčit novou, která se stane standardem, podle které se posuzuje vyspělost a civilizovanost zemí. Jednou takovou metou, jež se objevuje na obzoru, je požadavek na legalizaci eutanazie.
Bývalý britský ministr zdravotnictví Matt Hancock to přirovnal k boji za zrovnoprávnění homosexuálů. „Již 50 let máme legálně na výběr, koho milovat. Dekádu máme legálně na výběr, koho si můžeme vzít. Vyzývám k parlamentnímu šetření a pak k volnému hlasování o asistovaném umírání.“ V Česku „pro uzákonění eutanazie jsou doktor Tomáš Zima, generál Petr Pavel, ekonomka Danuše Nerudová, matematik Karel Janeček i komik Miloš Knor“, jak informuje Spolek pro uzákonění eutanazie o anketě mezi prezidentskými kandidáty. To je velmi znepokojivé, uzákonění eutanazie je mimořádně nebezpečné a je potřeba ho udusit v zárodku.
Její zastánci argumentují případy lidí v posledním stadiu života, kteří trpí nepotlačitelnými bolestmi. Není snad smrt v takovém případě vysvobození? Nejlepším argumentem odpůrců je nebezpečí „šikmé plochy“. Definice lidí vhodných pro eutanazii se neustále rozšiřuje, přibývají další kandidáti a brzy se budou usmrcovat lidé, kteří mají před sebou ještě dlouhé roky relativně zdravého života. Zastánci eutanazie upozorňují, že jde o argumentační faul. Zavedení jedné věci neznamená logicky zavedení úplně jiné věci v budoucnu.
Typickým příkladem takovéto diskuse je příspěvek Konzervativních novin na Facebooku. Správci stránky přidali vlastní komentář ke zprávě o rozhodnutí odpojit britského chlapce Archieho, který utrpěl zranění mozku, od přístrojů:
„1. Nejprve přijde lékařsky asistovaná sebevražda. 2. Poté dobrovolná eutanazie, při níž člověk požádá o usmrcení nebo dobrovolně přijme vražednou nabídku rodiny či přátel. 3. Pak „předpokládaná dobrovolná“ eutanazie. Při ní rodina nesvéprávné osoby usmrtí tuto osobu na základě předpokladu, že by si to oběť, pokud by byla svéprávná, přála.
Jakmile obecně přijmeme, že lidé mohou být zbaveni svého utrpení, aniž by k tomu skutečně dali souhlas, můžeme přejít k nedobrovolné eutanazii. I ta bude prosazována postupně.
Nejprve eutanazie pro dobro oběti. To znamená, že ačkoli nemáme důvod se domnívat, že by si dotyčný přál být zabit, víme, že by mu bylo lépe, kdyby zemřel. A tak ze soucitu… atd.
Dále následuje eutanazie ve prospěch jeho přátel a rodiny – aby se jim ulevilo od emocionální nebo finanční tísně.
Poté bude následovat eutanazie pro zmírnění společenské zátěže spojené s udržováním nepotřebných osob při životě. Možná si nepřejete být zabiti a vaše rodina si to také nepřeje, ale společnost už nakonec bude unavena časem, problémy a náklady – nemluvě o ekologické zátěži – spojenými s odkládáním vaší smrti.
A konečně, eutanazie v zájmu společenského pokroku. Skupina odborníků pečlivě prozkoumá váš případ a posoudí, zda vaše smrt přispěje k pokroku lidstva, či nikoli. Jinými slovy – bude rozhodnutí pro vaši smrt „na správné straně dějin“? Pokud ano, odejdete s pomocí nějakého příjemného opiátu.“
Pod článkem někteří komentující vyčítají tomuto textu argumentaci „šikmou plochou“. „Tomu se říká argumentace šikmou plochou a je to oblíbený argumentační faul. Nemáte právo zasahovat lidem do života ani do smrti. To, co děláte, je agrese proti menšinám. Např. proti menšině těch, co se chtějí zabít. Měli byste začít důvěřovat lidem, že o sobě dokážou rozhodovat sami. Jinak se moc nelišíte od komunistů nebo fašistů,“ píše jeden.
„To je tak krásný příklad slippery slope fallacy – jako z učebnice,“ tvrdí další. A ano, argumentace „šikmou plochou“ je považována za logický faul. Jenže zkušenost ve světě dává za pravdu varováním před eutanazií. Momentálně nejkřiklavějším případem je Kanada, která podle určitých měřítek již dospěla do bodu 6.
V Kanadě je eutanazie legální od roku 2016. Děsivé je, že se tak stalo bez veřejné diskuse, voleb či v podstatě hlasování parlamentu. V roce 2015 kanadský Nejvyšší soud dospěl k názoru, že právo na dobrovolné ukončení života je obsaženo v ústavě. Prý jeho zákaz jde proti lidské důstojnosti a autonomii. Zvrátil tak svůj předchozí rozsudek z roku 1993, kde naopak stanovil, že tam obsaženo není. Následně dal rok parlamentu na schválení příslušných zákonů.
Od té doby se právo na eutanazii neustále rozvolňuje. V roce 2021 eutanazie byla příčinou smrti u více než deseti tisíc Kanaďanů neboli 3,3 % ten rok zemřelých. Některé případy jsou opravdu skandální.
Agentura AP jich pár popsala. Například Alan Nichols byl jednašedesátiletý muž s historií depresí a dalších zdravotních problémů, ale ani jeden z nich nebyl život ohrožující. V červnu 2019 byl hospitalizován kvůli obavám, že by mohl spáchat sebevraždu. O měsíc později rodina obdržela zprávu, že požádal o eutanazii a byl zabit. V jeho žádosti o eutanazii byl uveden pouze jeden zdravotní problém, jenž vedl ke schválení žádosti o smrt, ztráta sluchu.
Další Kanaďané zvolili smrt, jelikož byli příliš chudí na to, aby žili dál. Takto jsem popsal tyto případy v květnu: Jednapadesátiletá žena z Ontaria trpěla chronickými alergiemi na chemické čisticí prostředky. Alergii jí rovněž zhoršoval cigaretový kouř. Během pandemie se jí alergie zhoršila. Kvůli covidu se na chodbě častěji čistilo a doma zavření lidé pokuřovali, což se jí dostalo do bytu ventilací. Po dvouletém neúspěšném usilovném hledání nového bytu, který by vyhovoval jejím zdravotním problémům a zároveň byl finančně dostupný, požádala o eutanazii a bylo jí vyhověno, přestože její doktoři dosvědčili, že v případě absence chemických čisticích prostředků se její zdravotní stav rapidně zlepšuje. Její rodina žádala neúspěšně stát o vyhovující sociální byt. Další žena požádala o eutanazii, jelikož kvůli svým handicapům upadla do chudoby a nemohla důstojně žít. Její problémy nebyly smrtelné. Ve Vancouveru zase požádala o eutanazii žena trpící chronickou bolestí. Pro server Vancouver City News řekla, že „nechce zemřít, ale její měsíční příjem ani po dočasném navýšení v rámci programu covid-19 nestačí na to, aby udržela bolest na snesitelné úrovni“.
Od té doby se objevily případy, kdy je pacientům rovnou naznačováno, že by bylo levnější, kdyby rovnou zemřeli. Roger Foley, který trpí mozkovou nemocí, se tak vylekal řečí nemocničního personálu o eutanazii, že si je začal tajně nahrávat. V jedné nahrávce mu ředitel nemocniční etické komise řekl, že jeho pobyt nemocnici stojí „více než 1500 dolarů denně“. Foley odpověděl, že to zní jako nátlak a jaké jsou plány na dlouhodobou péči o něj. „Rogere, tohle není moje show. Mým úkolem bylo zjistit, jestli máte nějaký zájem o asistované úmrtí,“ odpověděl ředitel etiky podle AP, která má nahrávku k dispozici. Foley tvrdí, že předtím eutanazii nikdy sám nezmínil.
Pak je tu případ vojenského veterána, který se ucházel o léčení své posttraumatické stresové poruchy a poškození mozku. Zaměstnanec ministerstva péče o veterány mimoděk zmínil, zda zvažoval eutanazii. Bývalý voják přitom o nic takového neusiloval.
Od roku 2023 se má v Kanadě počet lidí, kteří mají právo na eutanazii, znovu rozšířit. Podmínkou mají být nově i mentální nemoci. O eutanazii budou moci požádat i „zletilí nezletilí“, tedy zplnoprávněné děti pod 18 let.
Experti, hlavně spolky starající se o postižené, bijí na poplach. Bojí se, že brzy bude usmrcování handicapovaných normální. Tim Stainton, ředitel Kanadského institutu pro inkluzi a občanství na Univerzitě Britské Kolumbie, označil kanadskou praxi za „pravděpodobně největší existenční hrozbu pro zdravotně postižené od dob nacistického programu v Německu ve 30. letech“.
Hororové případy jsou známy i z dalších zemí, kde je eutanazie legální. Například v Nizozemsku můžou žádat o předčasné usmrcení děti od 12 let (do 16 let potřebují povolení rodičů). Tamtéž soud osvobodil doktorku, která usmrtila svou pacientku, přestože ta jí výslovně řekla, že si eutanazii nepřeje. Doktorka tvrdila, že pacientka trpěla demencí a byla nesvéprávná.
Takže ano, šikmá plocha je v případě eutanazie velmi reálná a velmi prudká. Lepší se na ni nikdy nepouštět.
00:02
