2 komentář

Škodolibost nad rozpadem Velké Británie

komentář

Těm, kteří nepřejí Borisi Johnsonovi a konzervativcům jejich vítězství, slouží jako útěcha fakt, že uspěli skotští nacionalisté. Píší proto o Pyrrhově vítězství, neboť Velká Británie sice odejde z EU, teď již je to asi jisté, ale ji samu čeká rozpad. Skotsko se odtrhne, pak možná bude na řadě Ulster, možná i Wales – a nakonec zůstane Anglie sama, což bude pomsta za její zpupnost.

Příznačné je, že tato škodolibost je nejsilnější u těch, kteří jsou jinak zastánci postupující evropské integrace. Tedy představy, že státy mají tíhnout co nejsilněji k sobě a vytvářet jakési nadstáty, něco jako říše, v níž se jednotlivé státy a národy nakonec skoro rozplynou.

Sama Velká Británie se svým historickým vývojem stala takovou říší, jejíž součástí je Skotsko od roku 1707, přičemž pocit sounáležitosti se od 19. století spíše prohluboval. Skotsko je přitom díl ostrovní říše mnohem přirozenější a přírodně i vším ostatním s Anglií srostlejší než s kontinentální Evropou, kam to má daleko zeměpisně i mentálně. Evropská unie je říší, která se buduje mnohem kratší dobu a snaží se pospojovat státy a národy, jež jsou nesrovnatelně rozdílnější a liší se stokrát víc než třeba lidé z Glasgow a z Liverpoolu. Už na pohled je to mnohem „velikáštější“ a pyšnější pokus dát k sobě dohromady národy, které se neshodnou ani na tom, jestli se má stříhat trávník, natož aby se dohodly třeba na tom, jestli se mohou dělat dluhy. Ale budiž, za pokus dát něco dohromady to snad stálo, já sám jsem umírněný unionista; jen se to nesmí stát samoúčelem a projevem toho, čemu Řekové říkali hybris, zpupné a pyšné vůle, která se prosazuje bez rozumu, citu a ohledu na ostatní.

A to možná měli ti Britové, kteří hlasovali pro odchod, na mysli a to jim možná hlavně na EU vadilo nejvíc. Totiž ta představa, že jsou součástí něčeho, do čeho nevidí, neznají to, nemůžou to ovlivnit a na konec nedohlédnou. Měli ostatně zkušenost se svou koloniální říší, která taky byla budována z dobrých úmyslů (měla přinést národům světlo civilizace a Anglánům něco do kapes), ale nakonec s ní bylo víc starostí a trápení než prospěchu.

Se Skoty je to z pohledu přirozenosti přece jen něco jiného. Jsou tu dvě tendence, něco podobného, jako jsme my zažívali na začátku 90. let se Slováky. Na jedné straně tady byla přirozená a pochopitelná snaha o to, čemu se říká národní emancipace nebo dovršení národní státnosti. To je to, že každý národ nakonec spěje k tomu, aby si to zkusil sám. U Skotů to bude podobné, i když asi bych s přirovnáním se Slováky riskoval ránu dudami. Jim popravili Angličani Queen of Scots v době, kdy Slováci tak akorát vynalezli fujaru.

Tomuto právu na sebeurčení, které je nutné respektovat, ať si o tom myslíme cokoli, je protikladná druhá tendence, a to ta, že je to prostě škoda. Že totiž když dva či tři nebo i víc národů spolu nějakou dobu vydržely a něco to oběma přineslo (a pokud nejde o despocii typu Sovětského svazu, vždy to něco přinese), je poněkud zbytečné to rozpouštět a rozdělovat, a tím sebe ochuzovat právě o tu možnost být s někým druhým. To myslím byla hlavní motivace i těch Čechů a Slováků, kteří byli pro federaci, že bez toho druhého budou jaksi mentálně ochuzení. Opět se nedá říci, že to platí vždy a pro každého, jsou myslím spojení, která k sobě vůbec nepasují, ale myslím, že jím nebude svazek Angličanů a Skotů.

V referendu v roce 2014 jich bylo pro setrvání ve Velké Británii 55 procent, což není nějaký omračující výsledek, ale respektovat je ho záhodno. Pro setrvání s Anglií v jednom soustátí byl ostatně největší Skot historie, velký spisovatel Walter Scott, který roku 1822 přivítal v Edinburghu jako svého přítele krále Jiřího IV., což byla první návštěva britského krále ve Skotsku po téměř dvou stech letech. Byl to akt smíru; Jiří si oblékl kilt, čímž si získal náklonnost místních obyvatel, přestože skotský „národní kroj“ byl tehdy teprve novinkou. I Jiří si Skotsko a Skoty oblíbil, nepovažoval je v žádném případě za nepřátele, za něž by je asi označil ještě jeho pradědeček Jiří II. Skotské aktivní nepřátelství vůči Angličanům Scott zcela uhasil a od té doby se jeho rodáci spíše snažili o větší autonomii, nikoliv o odtržení, o čemž se až donedávna vážně ani neuvažovalo. Snad je v tom nebudeme my spojení Evropani ponoukat.

Další články autora Jiřího Peňáse najdete zde

EchoPrime

od 249 Kč

Získejte to nejlepší za méně jak 40% ceny! Unikátní web bez reklam EchoPrime, denní komentáře Echo24 a Týdeník Echo v digitální podobě.

Více info