Ve vyšším zájmu Evropy. Brusel našel dohodu s Poláky i Maďary. Svezou se i Češi?

Už dlouho patří země Visegrádu k páriům Evropské unie, protože sabotují plány, na kterých se shodne většina v Bruselu. To se však dramaticky mění, protože Poláci, Maďaři i Slováci se najednou stali miláčky evropského establishmentu. Jenom Češi se zabydleli v roli neoblíbených záškoláků.

K obratu ve vztazích mezi Bruselem a Visegrádem došlo při volbě předsedkyně Evropské komise. Začalo to iniciativou německých křesťanských demokratů (CDU), pro které bylo věcí prestiže prosadit do čela Komise svého kandidáta. Pár dní před volbou se vypravil generální sekretář CDU a rodák ze Štětína Paul Ziemiak do Varšavy na návštěvu za šéfem vládní strany Právo a spravedlnost (PiS) Jarosławem Kaczyńským, aby ho přemluvil k podpoře kandidátky Ursuly von der Leyenové. Ziemiak měl úspěch. PiS sice patří v europarlamentu do konzervativního bloku, který německou kandidátku odmítl, ovšem šestadvacet jejích europoslanců se stalo slovy premiéra Mateusze Morawieckého jazýčkem na vahách, který rozhodl, že von der Leyenová získala většinu devíti hlasů. Stíhat i nadále polskou exekutivu za to, že likviduje právní stát, jak tvrdí tamní opozice, je v této chvíli nemístné.

Na změně smýšlení v bruselské centrále se svezlo i Maďarsko. Její premiér Viktor Orbán může být aktivisty označován za kata nezávislých soudů i médií, který vládne s pomocí korupčních bratrstev, přesto bylo nezbytné, aby jeho strana Fidesz dodržela doporučení Evropské lidové strany a dodala stejně potřebných třináct europoslaneckých hlasů. Zlí mužové Evropy, vedle Kaczyńského a Orbána ještě lídr italských levicových populistů z Hnutí pěti hvězd Luigi di Maio, se stali těmi, kdo zajistili dohromady přes padesát hlasů z potřebného počtu 374, a budou tedy mít dveře v Bruselu nadlouho otevřené.

Naši bývalí federální partneři patří k premiantům od chvíle, kdy se stala prezidentkou Zuzana Čaputová z liberální strany Progresivní Slovensko. Atraktivní blondýna a ekologická aktivistka zabrala po svém zvolení titulní strany všech velkých evropských médií a tento efekt ještě využil její francouzský kolega a jeden z architektů nové Evropské komise Emmanuel Macron. Po zvolení von der Leyenové promptně pozval Čaputovou na státní návštěvu a označil ji přímo za „symbol sjednocené Evropy“. Jenom Čechům nestačí ke zlepšení pověsti, že šest poslanců vládního hnutí ANO podpořilo německou kandidátku. Přece jen jich bylo méně než Maďarů. Hlavně se dosud čeká, jak skončí proces premiéra Andreje Babiše, přesněji řečeno jaký bude konečný verdikt auditorů Evropské komise, kteří prověřují, jestli Babiš zneužívá evropské dotace a jestli je Česko bude muset vrátit.

Ani Visegrád není úplně špatný

„Je to hnůj,“ odpověděl bývalý tuzemský ministr zahraničí Karel Schwarzenberg na otázku, jak vypadá Česko třicet let po návratu svobody. Řekl to v rozhovoru pro vlivný rakouský deník Der Standard, tedy v domáckém prostředí, kde vyrostl a kde si nemusí dávat pozor na jazyk. „Zneklidňují mě oligarchové, kteří se země jednoduše zmocnili,“ dodal na vysvětlenou.

Schwarzenbergův rozhovor z počátku srpna odráží změnu situace. Konflikt mezi V4 a Bruselem se vyostřil během uprchlické krize po roce 2015. Později ho živily protesty proti autoritářskému vedení státu ze strany opozičně naladěných Poláků a Maďarů, kteří se dožadovali a také dočkali zastání od Evropské komise. Účast na demonstracích ve Varšavě nebo Budapešti však nestála za mnoho a při eurovolbách v květnu 2019 se ukázalo, že vládci v zemích Visegrádu mají dost silnou podporu. Proto špičky nejsilnějších evropských států operativně změnily svůj postoj.

„Polský systém mi není zvlášť sympatický, ale diktatura to není. Existuje silná opozice, není korupční, a to už je dost,“ řekl Schwarzenberg v citovaném rozhovoru pro Standard a doložil to několika detaily. „Ani nejzuřivější nepřátelé Kaczyńskému nepředhazují, že něco vzal. Žije skromně se svými dvěma kočkami.“ Pochválil i Orbána: „Mezi svými současníky je ten nejnadanější a dokáže virtuózně hrát na klavír emocí. Vydrží mu to, dokud hospodářství nezkrachuje,“ předpověděl český exministr zahraničí. Pro Slovensko s jeho „opravdovou občanskou společností“ měl jen superlativy.

Náhlý přerod visegrádských kverulantů označujících Brusel za „novou Moskvu“ na věrnou gardu nové předsedkyně Evropské komise musí mít vážné důvody. Nestačí k tomu snad obava, že se náhradním šéfem Komise mohl stát nizozemský sociální demokrat Frans Timmermans, který v roli místopředsedy Komise stíhal Polskou republiku za omezování nezávislosti soudců a který žádal také tvrdý postup proti zneužívání zemědělských dotací v Česku. V první řadě nešlo ani o získání vlivných postů v bruselské administrativě. V této chvíli se nevyplatí zůstat v izolaci z finančních důvodů. „Pro Maďarsko a Polsko existují dobré důvody, proč změnit kurz. Členové EU budou brzy vyjednávat o finančním rámci pro příštích sedm let. Tady půjde pro oba státy o hodně peněz, i když jistě dostanou méně než v končícím období,“ nabídl vysvětlení Thomas Gutschker z deníku Frankfurter Allgemeine Zeitung. Mohl by doplnit i Česko a Slovensko, kdyby jejich postoji přikládal nějaký význam. Země V4 mají v rozpočtovém období 2014–2020 dohromady nárok na dotace ve výši 190 miliard eur, tedy skoro třetinu evropského rozpočtu. Gutschkerův cynismus ilustruje, jak západní elity chápou nečekaný smír s Visegrádem, zároveň ovšem vystihuje, jaké jsou mocenské poměry uvnitř Evropské unie.

Kdo je skutečný Evropan

Evropa má s Čínou společný rozměr v tom, že vzor pro své uspořádání hledá v dávné minulosti. Proto je opět populární model říše římské, politického celku, který stovky let spojoval území celého kontinentu a umožňoval stejný vzestup každému, kdo žil na jeho teritoriu. Nejde jen o to, že vytvořil jednotnou byrokratickou organizaci, která dokázala efektivně vybírat daně a financovat nejlepší armádu na světě. Podstatné bylo vytvořit mocenskou strukturu, která spojovala tak rozdílné kulturní okruhy jako třeba Egypt a Británii. Nešlo o jednotlivé císaře, kteří se někdy měnili už po pár měsících. Římský stát jako takový získal loajalitu velkých vlastníků půdy, kteří na jedné straně dokázali přimět místní obyvatelstvo, aby vytvářelo dostatečné přebytky v zemědělské výrobě, na druhé dokázali zabezpečit výběr daní, ze kterého měli sami trvalý profit. Z jejich pohledu bylo užitečné udržet mocenské poměry, které jim zaručovaly majetek.

Speciální roli hráli kmenoví vládci v okrajových regionech, případně vazalská království za hranicemi vlastního římského území. Jejich roli podrobně popisuje britský autor Peter Heather v řadě knih, které věnoval úpadku západořímské říše a pokusům o její obnovení. Právě s pomocí místních vládců se Římu dařilo několik století držet kontrolu nad regiony na okraji říše, které se nevyplatilo vojensky obsadit. „Zvláště ve čtvrtém století našeho letopočtu muselo impérium k zabezpečení své hranice promyšleně využívat metodu cukru a biče, aby ukáznilo jednotlivé středně velké klientské státy zabírající území na druhé straně hranice,“ vysvětluje Heather v knize Znovuzrození Říma. Jejich králové mohli díky dobrým vztahům s Římem spoléhat na vojenskou pomoc a případně na finanční podporu, někdy je mohl císař za vzornou spolupráci odměnit honosným titulem. Regionálním dynastiím obvykle nešlo o to, aby navěky zůstaly věrnými spojenci, případně se začlenily do vládnoucí římské elity. Jejich vládci často sledovali vlastní mocenské cíle včetně územních požadavků, na které pak musel Řím v slabém okamžiku přistoupit. Ovšem vždy platilo, že panovník udržoval s říší dobré vztahy, pokud posilovaly jeho pozici v domácí politice.

Systém se nakonec zhroutil. Ale nebylo to z toho důvodu, že barbarské kmeny za hranicemi říše vedla ke zničení římského státu nepřekonatelná nenávist. Říše koncem čtvrtého století oslabila tak, že nedokázala financovat vlastní armádu ani uplácet vládce z pohraničních regionů. Germánským dědicům impéria pak dlouhá staletí nešlo o nic jiného než říši jako efektivní stroj na moc a peníze zase obnovit.

Z líčení Petera Heathera vyplývá, že politický model římského císařství se může uplatnit znovu v mnohonárodním politickém celku, tentokrát s názvem Evropská unie. Historie vzniku nové Evropské komise připomíná, že model opravdu funguje. Utrácením ohromných evropských dotací může získat politické body každá vláda, která třeba jako v Polsku postaví zbrusu novou síť dálnic. Pozici může posílit každý premiér, když umí rozdělit co nejvíc podpory spřízněným podnikatelům, kteří od té doby financují jeho kampaně. Na to si stěžuje maďarská opozice v případě Orbána a jejich slovenští kolegové v případě dosud nejvlivnějšího místního politika, expremiéra Roberta Fica. Zároveň se ukázalo, že tento model produkuje silné lídry nejen ve Visegrádu, ale v každém z nových členských států, jak je patrné na příkladu dlouholetého bulharského vůdce Bojka Borisova. Svou stranu, s níž vyhrál troje volby, nenazval náhodou Občané za evropský rozvoj Bulharska. Když bylo při volbě nové předsedkyně Evropské komise potřeba najít na východě silné politiky, kteří by zajistili podporu nové Komisi, stačilo se domluvit.

Jako cynickou takovou praxi odsoudili například evropští zelení. „Dokázali to jen s podporou Antievropanů,“ odsoudil dohodu CDU s polskými a maďarskými konzervativci německý kandidát Sven Giegold a zdůraznil, že sám von der Leyenovou volit nemohl. „Zelené hlasy jsou jen pro zelený obsah,“ prohlásil hrdě. Tím ovšem prozradil, že mu něco uniklo. Kaczyński, Orbán, Borisov a nakonec i Babiš se na rozdíl od zelených radikálů drželi modelu, podle kterého Evropa může fungovat.

Zkouška ohněm

Česko má ve srovnání se zbytkem Visegrádu nevýhodu, že jeho elity dotační pragmatismus přehánějí. Pro Jarosława Kaczyńského nebo Viktora Orbána může být dotační kompromis nástrojem k prosazení konzervativní ideologie, v politice Andreje Babiše se jiný smysl než žádost po penězích nenajde. Ani nejde rozlišit, jestli se stal premiérem, aby své firmě zajistil dotace, anebo jestli mu podpora z Evropy vůbec umožnila, aby se premiérem stal. „Zrodily mě evropské dotace,“ mohl by tvrdit. A přiblížil by se realitě blíž než slavným bonmotem ze sněmovny: „Vy jste mě zplodili. ODS a zkorumpovaný Kalousek.“ Proto hrozí, že Brusel vyloučí z dotačního řetězce premiéra, který to přehání a podle názoru expertů je v očividném střetu zájmu. Tím bude Česko vyřazeno ze smíru mezi Bruselem a V4 a zůstane v izolaci jako korupčními skandály proslulé Rumunsko.

Přesto dosud existuje varianta, že Brusel bude akceptovat také Babišův pragmatismus a že oligarcha domluví pro Českou republiku a tím i pro svou firmu Agrofert stejně výhodnou perspektivu, jaká se otevírá pro další členy Visegrádu. Zřetelným signálem, že Brusel obnovuje přátelství také s Čechy, bude jejich výsledek při rozdělování titulů. Země Visegrádu nedostaly žádnou ze čtyř nejvyšších funkcí v Evropské unii. Kromě německé kandidátky na předsedkyni Evropské komise obsadili nejdůležitější místa v čele Evropské rady, Evropské centrální banky a evropské diplomacie kandidáti Belgie, Francie a Španělska. Předsedou europarlamentu se stane Ital. Proto bude nutné zaplatit místy eurokomisařů s důležitou agendou. Maďaři i Poláci s tím počítají a také nominovali kandidáty, kteří mají jen volnější vztah k vládním stranám a dobré kontakty v evropské centrále. Konkrétně se nabízí bývalý Orbánův ministr spravedlnosti László Trócsányi a šéf kabinetu polského prezidenta Krzysztof Szczerski. Právě v jejich případě se dá předpokládat, že nebudou pouze plnit příkazy místních vládců, kteří je nominovali, ale také se nadšeně chopí společného evropského díla.

Z toho důvodu má horší šance česká kandidátka Věra Jourová, dosavadní komisařka, kterou věrnost k premiéru Babišovi přivedla až ke střetu zájmů. Během vyšetřování Čapího hnízda bruselskou agenturou OLAF například veřejně prohlásila, že dotace je v pořádku, a vysloužila si za to výtku evropské ombudsmanky Emily O’Reillyové. Zdejší premiér je dost rozumný, aby pro Jourovou nežádal resorty regionálního rozvoje nebo zemědělství, kde se rozdělují dotace. Vybral pro ni však důležitější komisariáty vnitřního a zahraničního obchodu, případně pro digitalizaci. Pokud Češi některý z nich dostanou, pak bude zřejmé, že také jim je všechno odpuštěno a že zůstávají součástí dohody Bruselu a V4.