Není to tak dávno, co ivermectin, odčervovací přípravek proti lidským i zvířecím parazitům, byl hlavním objektem covidovo-kulturní války. Část lidí tvrdila, že jde o zázračný lék chránící proti covidu jako žádný jiný přípravek. Zprávy o jeho účinnosti měla naschvál potlačovat farmaceutická lobby, která si potřebovala nahrabat peníze na vakcínách. Odpůrci ivermectinu se naopak jeho uživatelům vysmívali, že jsou zmanipulovaní hlupáci, kteří do sebe cpou odčervovací přípravek pro koně. Zdá se, že úplnou pravdu neměla ani jedna strana.
Scott Alexander je populární americký bloger. Politicky je tradiční liberál, až libertarián. Na rozdíl od většiny svých ideologických souputníků se snaží přistupovat k problémům a kontroverzím bez předsudků. Díky tomu občas leze na nervy progresivním aktivistům. Blog od roku 2013 do června 2020 provozoval pod názvem Slate Star Codex. Tehdy ho kontaktoval deník The New York Times s tím, že by o něm rád napsal článek. Alexandrovou podmínkou bylo zachování anonymity, Scott Alexander je pouze pseudonym. Argumentoval tím, že v normálním životě je psychiatr a byl by nerad, kdyby se jeho pacienti dozvěděli něco více o jeho životě.
The New York Times mu daly najevo, že článek vyjde tak jako tak a s jeho plným jménem. Alexander ve snaze tomu zabránit raději blog smazal. Domníval se, že pokud nebude blog, nebude ani článek. Tím jen kauza nabrala na obrátkách. Mezi Alexandrovy čtenáře patřili i vlivní myslitelé jako Steven Pinker, Jonathan Haidt nebo Peter Singer. V rámci této kontroverze jeho pravé jméno přece jenom vyplavalo na veřejnost. (Jmenuje se Scott Siskind, požádal však své čtenáře, aby mu stále říkali Scott Alexander.) Nakonec svůj blog v lednu 2021 obnovil pod názvem Astral Codex Ten. Je to tedy ostatním názorům otevřený liberál, který má důvod nedůvěřovat liberálním médiím, a zároveň vystudovaný lékař. Nyní se v dlouhém příspěvku zabývá právě otázkou ivermectinu.
Alexander si dal tu práci a prošel 29 studií zabývajících se právě účinností ivermectinu proti covidu. Přistupuje k nim sice skepticky, ale s možností, že něco najde. Osmnáct z 29 vyloučil z nejrůznějších důvodů. Dvě se ukázaly, že jsou přímý podvod, několik dalších mělo pochybnou metodologii, příliš malý vzorek zkoumaných a tak dále. Nicméně z jedenácti podle Alexandra kvalitních studií osm ukázalo, že ivermectin proti covidu pomáhá. Sice ne natolik, že by se jednalo o nějaký zázračný lék, ale má jasný a měřitelný účinek.
Znamená to, že ti, kdo se smáli požíračům koňské pasty, jsou za hlupáky a nezávislý googleři přechytračili doktory a farmaceutický průmysl? Ne tak docela. Alexander upozorňuje, že všechny studie, které ukázaly dobré výsledky pro ivermectin, jsou se zemí s velkým výskytem parazitů, jako je Bangladéš, Indie nebo Kolumbie. V rozvojovém světě čtvrtina až polovina lidí má v sobě nějakého parazitického červa. Tito červi mohou zhoršovat průběh covidu a zmenšovat účinnost vakcín, jelikož za tisíciletí parazitování na lidech se naučili oslabovat lidskou imunitu, což logicky pak vede k horšímu průběhu.
Souvislost je podle Alexandra ještě znásobena v případě jednoho druhu parazita škrkavky s latinským názvem Strongyloides stercoralis. Součástí běžné léčby proti covidu se stalo podávání kortikosteroidů, které potlačují určitý druh imunity a brání tělu, aby si v rámci boje proti koronaviru ještě více ublížilo. Problém je, že tento druh imunity potlačuje škrkavky. Ty se tak mohou přemnožit, a dokonce člověka zabít. WHO proto doporučuje v rozvojových zemích kombinovat podávání kortikosteroidů v kombinaci s ivermectinem.
Takže se zdá, že odpověď na otázku, zda ivermectin pomáhá proti covidu, je, že ivermectin pomáhá proti červům, tedy přesně proti tomu druhu nebezpečí, proti kterému má. V určitých případech tak může nepřímo pomoci proti covidu, jelikož červi, jako komorbidita, průběh covidu zhoršují.
Alexander přiznává, že na to nepřišel sám. K podobnému závěru dospěli i další vědci a lékaři.
Alexander nazývá ivermectinovou ságu dokonalým, i když neúmyslným trollením. „Důvěřujte vědě“ se stalo jakýmsi univerzálním pokřikem bojovníků proti tmářství, lidí, kteří si klepali na čelo při zmínění ivermectinu. Problém je, že uživatelé ivermectinu v podstatě vědě důvěřovali. Našli si kvalitní vědecké studie, které dokazovaly, že ivermectin funguje, a máchali jimi ivermectinskeptikům před obličejem. Ti zase měli vlastní studie, které ukazovaly opak. Nezbývalo jim než tvrdit, že všechny studie ukazující účinnost ivermectinu jsou podvod. Jenže to prostě není pravda.
V určitých situacích tak nemusí mít pravdu ani jedna strana, ale mýlit se mohou úplně všichni. To je tak asi jediné poučení z kauzy Ivermectin.
00:01
