Vily, služebnictvo, západní zboží. Elity NDR žily v přepychu

Daleko od starostí běžných východních Němců žily do roku 1989 politické elity komunistické Německé demokratické republiky (NDR). Představitelé režimu, který měl být rovnostářský, bydleli v přísně střeženém areálu „lesního sídliště“ Wandlitz nedaleko Berlína, kde měli k dispozici vily o velikosti až 340 metrů čtverečních, armádu služebníků a také jinde nedostupné zboží ze Západu. Když jim přesto něco scházelo, doručili jim to obratem kurýři vyslaní do západního Berlína. Východoněmecký vůdce Erich Honecker si takto nechával posílat třeba obleky na míru, pivo nebo videokazety s erotickými filmy.

„Wandlitz je dodnes synonymem pro to, že se politické vedení od svého obyvatelstva a jeho každodenního života natolik vzdálilo, že nakonec ztratilo jakýkoliv kontakt. Ten rozdíl mezi normálním životem v nedostatku, který zažívalo obyvatelstvo NDR, a tím, jak žili komunističtí předáci, byl obrovský,“ říká Jürgen Danyel z postupimského centra současných dějin, který o životě v 1,5 kilometru čtverečního rozlehlém areálu napsal knihu.

Srdce „lesního sídliště“ položeného v klidných braniborských lesích tvořilo 23 vil pro členy a čekatele komunistického politbyra, které vznikly převážně v letech 1958 až 1960. Dvoupatrové domy na rozlehlých pozemcích v trojici úzkých uliček nabízely užitnou plochu 180 až 340 metrů čtverečních, osm až 12 pokojů, velkorysou terasu i zimní zahradu. V jednotném stylu postavené vily, které od sebe neoddělovaly žádné ploty, sice nebyly dekorované italským mramorem, jak v 60. letech chybně psal západoněmecký magazín Der Spiegel, ale na tu dobu moderními materiály z východního bloku.

Nebylo to však tolik samotné bydlení komunistických pohlavárů jako služby a nároky s ním spojené, které východoněmeckou veřejnost v listopadu 1989, kdy se díky reportážím o životě v „lesním sídlišti“ dozvěděla podrobnosti, pobouřily nejvíce. „Na konci, v roce 1989, se o 23 členů politbyra a jejich rodin staralo 650 lidí – bezpečnostního a domovního personálu, kuchařů, zahradníků, řidičů a dalších,“ líčí Danyel, který podotýká, že všichni byli spolupracovníky tajné policie Stasi.

Politické elity režimu, který se sám nazýval „prvním státem dělníků a rolníků“, si i díky nim mohly užívat řadu privilegií, ať už to byla nemocnice přímo v areálu, soukromá restaurace, kino, kadeřnictví, sportoviště nebo bazén. Snad nejvíce jim ale běžní východní Němci záviděli velký obchod, v němž bylo k dostání vše od potravin, a to včetně jinde nedostupných pomerančů či banánů, až po oblečení, televize nebo videopřehrávače ze Západu.

„Pro všechno to, co se v obchodě nedalo koupit, když měli funkcionáři zvláštní přání, byla speciální čtyřčlenná skupina, která vždy vyrazila do západního Berlína a danou věc pořídila,“ vysvětluje historik. Využíval toho i Honecker, který východoněmecké komunisty vedl v letech 1971 až 1989. Politik, který často zdůrazňoval, že NDR je tím lepším Německem, si ve spolkové republice objednával obleky na míru, které nosil i při oficiálních příležitostech, nebo spotřebitelské zboží, na které viděl reklamu v západoněmecké televizi.

Speciální přání členů politbyra a jejich rodin se ale neomezovala jen na objednávky západního zboží. „Vždy, když jeli Honeckerovi na dovolenou, sepsala Margot (Honeckerová) rozsáhlý seznam toho, co se během té doby má v jejich domě udělat, jaké renovace, jaké změny,“ podotýká Danyel. Jednou si takto Honeckerová vyžádala třeba moderní gauč, který ale v NDR nikdo nevyráběl. Vznikl proto zvláštní kolektiv pracovníků, který musel nechat stát svou běžnou práci, aby Honeckerové vyhověl.

Každodenní servis měli Honeckerovi i další členové vedení NDR samozřejmě také během pobytů ve svých často luxusních prázdninových domech. „Když jeli Honeckerovi k Baltskému moři a Margot zjistila, že housky z Wandlitzu chutnají lépe, tak jí je každé ráno kurýr několik hodin dovážel,“ říká historik.

Nadřazené postavení elit – odpovídající orwellovskému „Všichni jsme si rovni, ale někteří jsou si rovnější“ – se odráželo také na dopravních prostředcích, které představitelé Sjednocené socialistické strany Německa (SED) používali. Například Honecker, který při oficiálních příležitostech využíval Citroën, vlastnil vozy značek Land Rover, Mercedes-Benz a Toyota.

Vždy, když z Wandlitzu Honecker nebo další členové politbyra směřovali do jižně položeného Berlína, svítila na všech semaforech podél cesty pro ostatní auta červená, aby komunističtí předáci nemuseli nikde čekat. Při některých vzdálenějších cestách se kvůli nim dokonce uzavíraly celé dálnice. Paradoxní na cestách pohlavárů do Berlína bylo to, že na své běžné trase projížděli hezky upravenými ulicemi s dobře udržovanými domy. Přitom šlo ale vždy jen o povrchový „make-up“ budov, které se z druhé strany třeba rozpadaly. „Byly to Potěmkinovy vesnice pro politické vedení, které si mělo myslet, že je vše v pořádku,“ říká Danyel.

Když se východoněmecká veřejnost po pádu berlínské zdi 9. listopadu 1989 dozvěděla podrobnosti o životním stylu a privilegiích komunistických elit, ohromně ji to popudilo. „Byl to tak trochu hřebík do rakve NDR, proces jejího pádu to uspíšilo,“ míní Danyel, podle něhož si režim, který chtěl ve Wandlitzu původně nechat dožít vysloužilé politiky, rychle uvědomil, že situace je neudržitelná. Už na konci roku 1989 tak museli prominentní obyvatelé „lesního sídliště“ pryč.

Čtěte také: FOTOGALERIE: Exodus občanů NDR v Praze připomněly trabanty a wartburgy