Předčasný odchod spořivého bankéře

Jens Weidmann, šéf německé státní banky, odchází předčasně z jejího čela. Z osmiletého funkčního období si odbyl pouhé tři roky. Jelikož šéf Bundesbanky automaticky sedí i v radě Evropské centrální banky, bude Weidmannovo rozhodnutí znamenat personální změnu i v rámci ECB.

Weidmann patřil v rámci ECB k menšině opatrných bankéřů, která prosazovala pečlivé hospodaření, nesouhlasila s hlubším zadlužováním a varovala před hrozbou inflace. I teď, při oznámení svého záměru odejít, nevynechal příležitost k výzvě: „Nezabývejte se tolik možností deflace, dávejte si raději pozor na inflaci.“ Těžko říci, jestli tato slova padnou na úrodnou půdu; většinový názor v ECB dnes leží někde jinde a Weidmannovi kolegové si dost možná i oddechli, že od prvního ledna budou mít o jednoho oponenta míň.

Covid změnil mnohé a změna evropského přístupu k penězům je jedna z těch méně nápadných, které ovšem budou mít o to větší vliv během příštích let. Dříve rozhodně odmítavý postoj Německa k „jižanskému“ stylu hospodaření se začal viklat. Jedinci jako Jens Weidmann svůj názor nezměnili, ale začali ztrácet politickou podporu od Merkelové a její vlády, ve které roku 2017 ministerstvo financí přešlo do rukou sociálních demokratů. Epidemie odhalila to, co mnozí tušili už předtím: latinský blok není schopen tento druh nečekané krize ekonomicky přežít, aspoň ne bez vnější pomoci. A jelikož mnoho dalších daní už by evropské obyvatelstvo neuneslo, záchrana a obnova se budou konat na dluh.

Zkušenost říká, že jakmile jednou nějakému „nešvaru“, ať je to přejídání, nebo zadlužování, otevřete brány dokořán, je velice těžké s tím zase přestat. Financování na dluh je navíc zákeřné tím, že „nebolí“. Po alkoholickém dýchánku následuje kocovina, která vám aspoň trochu připomene, že jste svému tělu udělali něco, co se mu dělat nemá. Po vydání dalších dluhopisů tomu tak není – aspoň ne dnes, když je ECB ochotna je v rámci programu PEPP hromadně skoupit a přitom ještě udržovat extrémně nízkou úrokovou sazbu. V takovém případě vám, jste-li dejme tomu italský ministr financí, nehrozí ani to ponížení, že byste pro své nové dluhy nenašel kupce. Pak ovšem vlastně není důvod v tom zadlužování nepokračovat. Dokonce je důvod jej ještě prohloubit, protože kromě covidu potkala Evropu ještě zelená politická vlna (upřímně: těžko říci, co bude někdy roku 2050 považováno za větší otřes). A ať už bude politicky oktrojovaná dekarbonizace probíhat jakkoliv, víceméně všichni se shodnou na tom, že bude drahá. A jak jinak ji zaplatit než zase na dluh, že?

Existují lidé, kteří si myslí, že toto lze dělat navěky. Pro danou myšlenku se vžil pojem „moderní měnová teorie“ a točí se kolem názoru, že současný stát v podstatě „tiskem peněz“ zkrachovat nemůže. Tento koncept byl svého času považován za zcela marginální, pseudovědecký výběžek jinak převážně akademické ekonomie. Poslední dobou se ale zdá, že se na jeho závěry v praxi spoléhá čím dál více lidí, států a bank.

Jens Weidmann byl jedním z lidí, kteří byli v takové situaci ochotni říci „Nein“, i když to znamenalo postavit se většinovému názoru, nebo spíš většinové touze. Na svém místě bude scházet, i když coby zastánce menšinového pohledu na věc stejně nemohl zásadní rozhodnutí úplně zabrzdit.

Od éry hyperinflace ve výmarské republice nás dělí právě sto let. Za tu dobu už začala historická paměť slábnout i v samotném Německu, které si přitom dlouho pamatovalo, že právě ožebračení střední třídy skrze poválečnou inflaci položilo základ pro budoucí nástup Hitlera k moci. Na jednu stranu je to přirozené, sto let je dlouhá doba. Na druhou stranu národy, které zapomenou vlastní historii, jsou prý donuceny si ji zopakovat. Kéž by se tak tentokrát nestalo, nebo aspoň v méně krutých rozměrech.

Marian Kechlibar je autorem série knih Zapomenuté příběhy 1-5 a sbírky povídek Krvavé levandule.