Sedm důvodů, proč volit Jiřího Drahoše

1. Jiří Drahoš působí jako celistvá osobnost, relativně odolná jak vůči tlaku zvenčí, tak vůči démonům zevnitř. Z psychologického hlediska nevykazuje žádný oslnivý rys, ale ani žádnou zjevnou vadu. Jeho politická nezkušenost může být určitou nevýhodou, zejména v začátcích prezidentského období. Nelze ale tvrdit, že politická zkušenost je za všech okolností výhodou, zvláště pak u lidí, kteří v politice strávili několik desetiletí. Miloš Zeman je naopak názorným příkladem kdysi brilantního politického talentu, na jehož politický, fyzický a osobnostní rozpad před očima veřejnosti je mimořádně bolestivá podívaná. Není schopen si to uvědomit, ale odchod na Vysočinu je to nejlepší, co může pro své zdraví a svou zemi udělat.

2. Jiří Drahoš je předvídatelný. Své prezidentské působení opírá o respekt k Ústavě. Chápe roli prezidenta spíš jako roli zprostředkovatele než jako vládce. Při pohledu na celou jeho dosavadní dráhu jsou u něj těžko představitelné nějaké radikální výstřelky či obraty čelem vzad. Největší nebezpečí, které nám od něj hrozí, je možná trochu nudy, ale pro zábavu tu máme naštěstí divadla, kina, hospůdky, tančírny a jiná zařízení. Miloš Zeman má sice pravdu, když říká, že jen idiot nemění své názory (i když nepravdivě přičítá tento výrok Winstonu Churchillovi), ale nedodává, že jen bezpáteřní oportunista je mění pod hrozbou volební porážky před televizními kamerami jako den staré ponožky. Pokud by vyhrál, změní je znovu.

3. Drahošova přednost je nezpochybnitelná západní orientace. Uvědomuje si a říká, že alternativa k Evropské unii neexistuje, stejně jako si uvědomuje potřebnost její reformy. Chápe členství v Severoatlantické alianci jako základní pilíř naší bezpečnosti. Naproti tomu Miloš Zeman nadbíhá ruským i čínským autoritářům a hlásá “politiku všech azimutů”, která Francii pod vedením generála de Gaulla přivedla k odchodu z vojenských struktur NATO v červnu 1966, což podstatně ulehčilo i sovětské rozhodování o vojenské invazi do Československa o dva roky později.

4. Drahošova relativní nevyhraněnost v jiných ohledech ho potenciálně předurčuje, aby sehrál roli jako ranhojič hluboké názorové rozpolcenosti české společnosti. Není to ani levičák ani pravičák, ani havlovský sluníčkář ani klausovský talibán, ani pražský kavárník ani hospodský povaleč, ani vítač ani xenofob. Miloš Zeman naopak z negativní energie, vyvěrající z rozdělování společnosti, nenávistných útoků, vulgárního napadání a neutuchající mstivosti vůči odpůrcům čerpá svou sílu jako nějaký staroslovanský bůžek temnoty. Nepočítáme-li prazvláštní podnikatelský útvar zvaný Strana práv občanů, pak politické strany, které se k němu hlásí, KSČM a SPD, patří na protilehlé extrémy české politické scény.

5. Jiří Drahoš je celoživotně formován svou vědeckou dráhou. Je si tak nevyhnutelně vědom, že úsilí o rozšíření vědeckého poznání je v dnešní době týmová práce. Jako autor odborných studií se musel podrobovat oponentuře svých kolegů, bez níž je publikace v prestižním vědeckém časopisu nemožná. Jako prezident Akademie věd musel usilovat o dosažení konsensu při zasedání bezpočtu komisí a výborů. Není to stoprocentní záruka, že je v hloubi duše demokrat, ale přinejmenším přesvědčivý důkaz, že je uvyklý řídit se demokratickými pravidly. Miloš Zeman je naopak celoživotní solitér, obdivovatel Nietzscheho, vždy a za všech okolností přesvědčený o své neomylnosti a ochotný ji prosazovat v případě potřeby i bez ohledu na pravdu a na pravidla, kterými se řídí obyčejní smrtelníci.

6. Jiří Drahoš může být velká posila pro dobré jméno naší země v zahraničí. Navzdory tomu, že Česká republika díky práci, mozkům a píli svých obyvatel dosahuje v mezinárodním srovnání velmi dobrých výsledků, její postavení a pověst ve světě tomu zcela neodpovídá, často právě vinou její vrcholné politické reprezentace. Jiří Drahoš se bude jistě muset naučit, jak za zájmy České republiky bojovat, ale na odrazujícím příkladu svého protivníka ví –  pokud by to nevěděl i beztak -, že posměšky či naopak pochlebováním vůči jiným zemím či státníkům, veřejně projevovanou neloajalitou vůči závazkům, které na sebe vláda jeho země dobrovolně vzala, či předem deklarovanými státnickými triumfy, které se pak jaksi nedostaví, úspěchu nedosáhne. Diplomaté jsou lidé taktní a zdvořilí, ale snad každý český velvyslanec v posledních letech zaznamenal na recepcích a diplomatických setkáních nejedno pozdvižené obočí či útrpný úsměv při vyslovení jména hlavy jeho nebo jejího státu. Není to zrovna příjemný pocit.

7. Jiří Drahoš by mohl pomoci navrátit do veřejného života základní slušnost. Sám to dokázat nemůže, máme tu všichni co napravovat. Může jít ale příkladem, a není to málo. Minulý týden jsem při jednom televizním rozhovoru o prezidentských volbách zaznamenal, jak moderátorka říká svému hostu: “Jestli od Vás ještě jednou uslyším slovo ‚slušnost‘, tak odejdu.” Byla to vlastně docela vtipná narážka na to, jak mohou slova nadužíváním ztrácet svůj obsah, ale současně i smutná připomínka toho, jak málo jsme ochotni bránit skutečný obsah slov, o která, ať si to uvědomujeme nebo ne, se opírá naše civilizace. Od Miloše Zemana takovou obranu očekávat nemůžeme.