Izraelsko-syrská válka, to nám v Evropě ještě chybělo

Asi dva týdny poté, co do syrského Afrinu pronikly turecké tanky, máme v těžce zkoušené zemi před očima další potenciální frontu. Včera syrská protiletecká obrana sestřelila izraelskou stíhačku F-16, čehož podle izraelských předpokladů neměla být vůbec schopna. Stíhačka se předtím účastnila náletu na dvanáct íránských a vládních, tedy Asadových terčů v Sýrii, které Izrael podnikl v odplatě za dronu vypuštěnou Íránci nad Golanské výšiny.

Pokud jde o jednotlivé incidenty, nemá podle znalců na Blízkém východě smysl hodnotit žádné jiné než ty, které člověk vidí na vlastní oči. Jak to bylo s tímto řetězcem událostí, nelze zdálky posoudit. Syřané kategoricky vylučují, že by dron létal nad Izraelem. (Upřímně řečeno, v oblasti, jako je Sýrie, kde se to drony patřícími nepřátelským vládám jen hemží, není jeden dron nic tak zásadního.) Podíváme-li se ale na věc z většího odstupu, vidíme sérii izraelských náletů a ostřelování Asadových pozic – za poslední dva roky jich podle izraelských údajů bylo sto. Většinou je Izrael vede proti pozicím Hizballáhu, s nímž v sousedním Libanonu bojuje, ale Hizballáh je Asadovým spojencem doma proti džihádistům a je v Sýrii s jeho souhlasem. Kromě toho Izraelci útočí i na syrské cíle, naposledy teď ve středu, kdy ostřelovali vojensko-vědecký komplex poblíž Damašku.  Izrael dosud využíval chaosu plynoucího z občanské války a slabosti Asadova režimu, ale to se možná právě mění. Syrsko-izraelská válka se zdá být dnes blíž než kdykoliv za posledních třicet roků.

Nebylo by to Asadovou vinou. Jeho režim vede už sedmým rokem zoufalou válku s domácí, většinově džihádistickou opozicí, která je po celou tu dobu velmi podporovaná sunnitskými vládami a trochu i Západem. Válce dosud padly za oběť statisíce Syřanů, polovina obyvatelstva musela opustit své domovy – ať už směrem do režimem ovládané části země, nebo do zahraničí. Po dobytí východního Aleppa v prosinci 2016 sice navzdory tomu, co předvídala naše média a naši experti na věc, místo masakru na sunnitských civilistech následoval návrat více než půl milionu uprchlíků z okolních států, což by se dalo vykládat jako předzvěst míru. Přesto velká část země zůstává rozstřílená napadrť, Asad by bez Rusů a Íránců těžko vítězil. To, že předměstí Damašku je dosud ovládané vzbouřenci, ukazuje, že Asadův postup, který trvá už dva a půl roku, je hodně vydřený. A v takové situaci že by byl syrský diktátor takový blázen, aby otevíral další frontu s Izraelem nebo aby něco podobného toleroval Íráncům? Ten člověk má opravdu jiné problémy. 

Asad samozřejmě není v dobré situaci. Jeho spojenci jsou ale nebezpeční teroristi z Hizballáhu a ti se na válku s Izraelem asi těší a určitě na ni trénují. Ale izraelská armáda logicky mezi Asadem a Hizballáhem nerozlišuje. Když v uplynulých letech z bojů mezi al-Káidou a Asadovými vojáky na jihu Sýrie dopadla nějaká raketa na území Izraelců, opětovali Izraelci palbu vždy na vládní stanoviště, bez ohledu na to, jestli tím právě nepomáhají džihádistům. Oficiálně proto, že za dění na syrském území nese odpovědnost režim.

Mezi Izraelem a Sýrií panuje dlouholeté nepřátelství. Spojené státy cítí odpovědnost za bezpečí Izraele, a když se navíc Sýrie přátelí s Íránem a Ruskem, dvěma jejich tradičními nepřáteli, mají sklon vidět v Sýrii něco jako Afghánistán 2.0., terén pro další zástupnou válku. Chovají se podle toho. Tento týden Američani, jejichž 2000 vojáků operují v kurdské severovýchodní Sýrii bez jakékoliv opory v mezinárodním právu, a tedy ilegálně, zabili podle vlastních slov ze vzduchu stovku syrských vojáků, kteří prý útočili na jejich místní spojence. Na území, kam syrské tanky směřovaly, je ovšem velké naleziště zemního plynu. Chce Amerika, aby režim v Damašku zůstal chudý? To ve chvíli, kdy naděje na svrhnutí Bašara Asada vzaly dávno zasvé, znamená pokračování mizerie pro celý jeden stát. 

Evropa má, nebo by měla mít, na Sýrii úplně jinou optiku. Tři sta kilometrů od členského státu Kypru tu neustává krveprolití. Islámská migrace do Evropy, jíž s odkazem na válku v Sýrii před dvěma lety otevřela hranice Angela Merkelová, je skoro celá sunnitská. Militantní islám v Evropě je kompletně sunnitský. (Alavité, k nimž patří Asadův klan, se z muslimské diaspory v Evropě zpravidla pozitivně vymykají, vzděláním a otevřeným přístupem k okolí; bývalý starosta berlínského Neuköllnu Heinz Buschkowsky, který muslimskou imigraci kritizuje, ve svém bestselleru píše, že alavitů by ve své čtvrti bral víc.) Všichni teroristé, kteří útočí na západní způsob života, jsou sunnité. Je to smutné, ale na Blízkém východě se zájmy Evropy a zájmy Izraele s USA, které proti šíitům vsadily na sunnity, diametrálně rozcházejí.