Boj proti fake news požírá své děti

Boj proti ruským vlivovým operacím působí jako díra, do které se bojovníci čím dál tím hlouběji zahrabávají. Americkým mediálním prostorem například prolétla cifra 126 milionů – to je prý možný počet Američanů, kteří mohli být vystaveni obsahu vytvořenému petrohradskou Internetovou výzkumnou agenturou. Dalších 11,4 milionu mohlo vidět inzeráty zakoupené touto agenturou.

Ale co ta čísla znamenají? Lze to ukázat na „virálnosti“ toho čísla samotného. Kolik lidí z těch, kteří to číslo zahlédli někde v titulcích nebo v prvním odstavci, si opravdu dalo tu práci a přečetlo si celý článek? Pokud ten článek byl jen trochu solidní, citoval i další údaje ze zprávy Facebooku pro Kongres, ze kterého ta cifra pocházela. Například, že „Facebook neví, kolik z těch 126 milionů lidí některý z těchto postů opravdu vidělo a kolik z nich jen skrolovalo dál, případně kolik z nich se ten den, kdy se v jejich newsfeedu takový post vyskytoval, vůbec nepodívalo na Facebook“.

Anebo z jiného pohledu, že to množství postů spojených s petrohradskou agenturou „představuje asi čtyři tisíciny procenta obsahu newsfeedu, čili přibližně jednu z 23 000 obsahových položek. Jinak řečeno, kdyby každý z těch postů byla televizní reklama, museli byste se dívat na televizi 600 hodin, abyste viděli něco z Internetové výzkumné agentury“.

Ještě jinak řečeno, kdo se domnívá, že ruské dezinformace rozhodly americké volby, má vážné kognitivní problémy a na jeho úsudek se nelze spoléhat.

Ano, samotná drzost ruské operace si v kontextu dalších kroků ruské politiky žádá zkoumání a odpověď. Klasickou odpověď kontrarozvědných orgánů. Jistě vzbuzuje zasloužený zájem nejrůznějších odborníků od semiotiků po Facebook, o němž vychází najevo, jak málo ví o obsahu vlastní sociální sítě. Minulý týden například experiment novinářské organizace ProPublica odhalil, že na Facebooku si můžete zadat inzerát a nechat ho zacílit tak, aby se nezobrazoval například Afroameričanům nebo Židům – což se zdá být přinejmenším u inzerátů na pronájem bytu v USA proti zákonu.

Za zájem jistě stojí i těch několik případů, kdy se Rusům s jejich omezenými zdroji podařil zajímavý zářez. Tak například jistá Jenna Abramsová, která měla na Twitteru 70 000 sledovatelů a jejíž tweety ke všemu možnému od americké občanské války po Kim Kardashianovou citovala média, jejichž výčet by zabral celý odstavec. Nikdy neexistovala, byla výtvorem petrohradské agentury. Stejně jako twitterový účet @TEN_GOP, který se tvářil jako hlas republikánů ze státu Tennessee. Stal se postupně docela populárním (měl 136 000 sledovatelů) a americká média odleva doprava ho citovala pro ilustraci svých zpráv o politických náladách v zemi. A to přesto, že skutečná organizace republikánů v Tennessee si na něj Twitteru stěžovala nejméně třikrát, poprvé v září 2016, byl zrušen teprve letos v srpnu, poté, co byl odhalen jeho ruský původ – a to nikoli Američany, nýbrž ruskými novináři z webu RBC.

Právě od ruských novinářů obdrželo taky americké publikum neortodoxní pohled na celou věc, pohled ruský, a to dokonce v článku v New York Times. Je až pozoruhodné, že se v dnešní atmosféře takový věcný text vůbec objevil. Když jeho autor, dlouholetý zahraniční zpravodaj Andrew Higgins, shrnuje a reprodukuje myšlenky liberálních, protiputinovských ruských novinářů a komentátorů, dává to víc smyslu než většina toho, co se píše v Americe. Tito Rusové o Internetové výzkumné agentuře vědí už od roku 2015 – původně se totiž zabývala ovlivňováním ruského internetu. O jejích personálních kapacitách pro dezinformování v angličtině mají ovšem své pochybnosti.

„Volkov (šéf štábu Alexeje Navalného) a další říkají, že nepochybují o tom, že Rusko zasahovalo přinejmenším okrajově do loňské prezidentské kampaně. Ale stěžují si, že Spojené státy ustavičně zveličují dopad Putinových kroků a zobrazují jeho vládu daleko jednotnější a efektivnější, než ve skutečnosti je. Upevňují tak jeho odkaz, díky čemuž je z něj doma obtížnější soupeř.“

Novinář Oleg Kašin „si stěžoval, že americká média soustavně chybně chápou, jak Rusko funguje, a prezentují okrajové oportunisty a podnikatele s vlastními zájmy bez skutečného napojení na Kreml jako agenty státu pracující na rozkazy prezidenta Putina“.

Podle historika z Evropské univerzity v Petrohradě Ivana Kurilly „jsou američtí liberálové tak znepokojení Trumpem, že nedokážou uvěřit, že je produktem amerického života“.

Ruským liberálům ale nevadí jen to z jejich praktického hlediska nejpodstatnější, tedy že Američané vlastně pomáhají Putinovi budovat nezaslouženou image geniálního, neporazitelného stratéga. Zažívají smutek z toho, že země, k jejíž liberální, racionální veřejné kultuře donedávna vzhlíželi, propadá neřestem, které dobře znají z domova. Jak to formuluje Higgins, „Putinovi oponenti si zoufají, že Spojených států se zřejmě zmocnilo cosi, co jim připadá jako záchvat typicky ruské paranoie a konspiračního uvažování, jež hledá vinu za domácí problémy ve zlovolných vnějších silách“. Opět to bohužel dává větší smysl než odhadem 80 procent toho, co se v amerických médiích píše.

Poslední takový výtrysk paranoie bylo možné pozorovat o víkendu v Británii. Tamní deník Daily Mail nemá u sofistikovaného publika tu nejlepší pověst. Nicméně jestliže je obviňován z toho, že opakovaně šíří protievropské, protipřistěhovalecké a podobné populistické nálady, jeho nedělník tentokrát přišel na titulní straně s „odhalením“, že think-tank financovaný miliardářem, který vydělal majland na ruském plynu, ze zákulisí řídí vládu směrem k tzv. tvrdému brexitu. Doprovozeno velkými fotografie dotyčného miliardáře a ruského prezidenta, i když, jak Mail malým písmem přiznává, ti dva se spolu nikdy neviděli.

Fakta, z nichž Mail svou story upekl, jsou taková, že zaprvé, ministři Boris Johnson a Michael Gove poslali premiérce Mayové dopis o taktice brexitu, jehož obsah bude za měsíc zapomenut i těmi, co o něm slyšeli, a ten jim měl pomáhat formulovat obchodní expert Shanker Singham z londýnského Legatum Institute. A zadruhé, zakladatel a hlavní finančník Legatum Institute Christopher Chandler kdysi, v roce 2003, vydělal na akciích Gazpromu.

Chandler ovšem vydělal své miliardy na řadě dalších obchodů od Brazílie přes Česko a Japonsko po Jižní Koreu.

A Legatum Institute se v referendu o vystoupení z EU nijak zvlášť neangažoval. Zato se kromě ekonomických studií výrazně věnoval tématu ruské propagandy a zahraniční politiky. Působila tam v letech 2011–2016 americká historička a novinářka Anne Applebaumová, jedna z těch, kteří se tématu ruských dezinformací věnují nejvíc, dalo by se říci až posedle. Několik let tam pracoval i Peter Pomerantzev, jehož kniha Nic není pravda a všechno je možné je mimo jiné o zrcadlovém světě ruských médií. Spolupracoval s ním i novinář Edward Lucas. A v roce 2014 ho řídil Jeffrey Gedmin, americký atlanticista, který předtím byl ředitelem Rádia Svobodná Evropa. Tedy samí odpůrci brexitu a ruského vlivu v Evropě.

To všechno nezabránilo Mailu zplodit věty jako „Mail on Sunday odhalil ruské napojení na úspěšnou intriku Borise Johnsona a Michaela Govea, kterou přiměli Theresu Mayovou k tvrdšímu přístupu k brexitu“. A k tomu připojují takové jakoby závažné informace, jako že dotyčný obchodní expert předtím působil v americké právní kanceláři Squire Sanders. Firma, jež se dnes jmenuje Squire Patton Boggs, je jednou z největších na světě a má pobočku i v Praze. Mail ji ale charakterizoval jako „zataženou do sporů kolem kontaktů prezidenta Trumpa s Ruskem“, protože spolupracovala s jedním Trumpovým bývalým právníkem. Je to asi, jako kdybyste u nás někoho hodlali diskvalifikovat tím, že pracoval pro Volkswagen, který prodává auta v Rusku.

To už nelze vidět jinak, než že revoluce boje proti fake news začala požírat vlastní děti. Jak řekl již citovaný Navalného spolupracovník Volkov, „to, co se děje kolem tzv. vyšetřování ruského vměšování, není jen ostuda, ale kolektivní zatmění mysli“. Jsou to smutné konce, když nejvýstižnější komentář k dění v Americe pochází od Rusa.