Vánoce nepatří do formiček. Petr Fiala má rád rituály, ale i s nimi si dělá Vánoce podle sebe

VÁNOCE

Vánoce nepatří do formiček. Petr Fiala má rád rituály, ale i s nimi si dělá Vánoce podle sebeROZHOVOR 2
Domov

David Macháček

Týden před adventem napadl v Beskydech první sníh a stará valašská dřevěnice, ve které už několik let žije kapelník skupiny Mňága a žďorp Petr Fiala, se rázem ocitla ve vánočních kulisách. Do chalupy se vchází přes velkou verandu, kde by na letitém stole mohl být už teď adventní věnec. Není tu a ani nebude. Ne že by ho tu Petr nechtěl, ale nevejde se sem. Všude jsou totiž vyskládané banánové krabice plné starých knížek. Kolem stolu, pod stolem, poslední knížky jsou rozložené na stole. Petrovi nepřekáží, a protože se známe opravdu dlouho, troufám si odhadnout, že tu budou ještě na Velikonoce. „Mně to vážně nevadí, nepotřebuju tady mít naklizeno. Aspoň se má návštěva čím zabavit, než zaklepe na dveře. Tímhle se přece nebudu stresovat,“ usmívá se už v kuchyni u horkého čaje s medem. Klid a pohodu by mohl vyučovat, jenže na něco takového je až příliš velký pohodář. Než začne rozhovor, pověsí na sušák vyprané oblečení. „Já ho vypral, tuším, včera, ale nějak chyběly síly ho pověsit. Takže v pračce i uschlo, a tak jsem ho vypral ještě jednou a pověsím ho až teď. Prostě druhý pokus, ten už by mohl vyjít.“

Jste takový pohodář celý život?

To ani náhodou, k tomu jsem se musel dopracovat. Kapela by mohla vyprávět, jak jsem býval nečitelný a nevyzpytatelný. Naprostý opak pohodáře. Černá díra na emoce. Dlouho mi trvalo, než jsem se naučil ovládat a i přizpůsobovat ostatním. (Tady Petr Fiala rozhovor nevědomky a naprosto spontánně přerušuje. Vybaluje si z celofánu kulatou pralinku a nechá ji kutálet po nakloněné desce stolu. Znovu a znovu a náramně se tím baví. „Vidíte, jak to stojí nakřivo? A tak je to tady v té chalupě se vším,“ zasměje se a znovu nechá pralinku kutálet.)

Vám to nevadí, že už tu bydlíte tak dlouho, a ještě jste ani ten stůl nepodložil a nevyrovnal?

Vůbec.

A dřív by vás to znervózňovalo?

To asi taky ne, spíš by mě znervózňovalo, kdybych měl partnerku, kterou by to znervózňovalo.

Za chvíli budou Vánoce, které už mají pohodu přímo ve své zavedené značce: Vánoce, svátky klidu a pohody. Jenže ve tvářích lidí je v prosinci možná víc uštvanosti než pohodového úsměvu.

No, to je proto, že chceme naplnit představy ostatních lidí o Vánocích a dokázat jim, že je máme rádi, na což jsme si zavedli rituál obdarování. A tak běháme a nakupujeme a naplňujeme cizí představy. Časem ale člověk přijde na to, že důležitější je, co se děje v normální dny během celého roku. Tady se to už nedohoní.

Kdy jste na to přišel vy?

Když jsem se ve svých padesáti letech podruhé rozvedl, tak jsem byl na sebe opravdu nakrknutý, že zase musím podstoupit to vysvětlování dětem a podobné věci. Už předtím jsem chodil na různé regrese, pětiletou terapii jsem podstoupil, až mě nakonec zaujal přístup Zdeňky Jordánové, která říká: Dělej prostě to, co je pro tebe výhodné. Ono to možná na první poslech smrdí nějakým egoismem nebo sobectvím, ale ono opravdu je pro každého výhodné, když mu je dobře, když věci fungují a život je fajn. Slovo pohoda je už strašně zprofanované a já ho nemám moc rád, ale stejně jako každý chci, aby věci fungovaly, protože to je fajn. Asi všichni známe situaci, kdy se něco bojíme říct nadřízenému v práci nebo partnerovi, dusíme to v sobě, aby byl hlavně klid. Jenže tohle vůbec nefunguje. Cesta k pohodě je ta, že kolem ničeho netaktizuješ a na rovinu řekneš, jak se věci mají, a ono to vždycky nějak dopadne. To je moje cesta ke klidu, ale trvalo mi, než jsem ji našel a vydal se na ni. Dřív jsem opravdu býval podivínek a poloviční autista.

Nemáte ale s tímhle přístupem problém u ostatních? Nenarážíte právě na to, že to mohou vnímat právě jako egoismus?

Na to narážím každý den stokrát. Popíšu to na jedné modelové situaci. Měl jsem kapele připravit notové podklady k písničce, kterou jsme měli hrát s jedním hostem. Všichni mi kladli na srdce, ať ty noty připravím. A já to neudělal, prostě jsem to nezařídil. Jeden ze členů kapely se rozpálil úplně doběla a už to lítalo vzduchem: Já to říkal, já to věděl, že to neuděláš! Tak jsem se omluvil, že jsem na to prostě zapomněl, ale on běsnil dál a byl pořád vytočený. Omluvil jsem se ještě jednou, protože v tomhle se držím židovského pravidla, že když někdo omluvu nepřijme a vyhodí tě, omluv se mu ještě jednou, ale potřetí už ne. On to ale zase nepřijal a pokračoval ve svém vzteku. Ostatní na nás koukali, ale já už nedělal nic, dvakrát jsem se omluvil, měl jsem to vyřešené a věděl jsem, že další polínko do té hádky, kterým bych se z toho nějak vyviňoval, už nepřiložím. Pro mě bylo výhodné se v tom už nevrtat a nechat to být, ten vztek byl jeho problém, já byl v klidu.

Jak vypadají vaše Vánoce, aby byly pro vás výhodné, a tedy v klidu?

My žijeme v takovém tom zajetí představ, že Vánoce musejí mít konkrétní průběh, že se mají odehrát právě tak a tak. A že když to tak nebude, tak je to špatně. A když je to špatně, tak by se člověk měl tím selháním trápit. Jenže to je k ničemu.

Takže ignorujete tradiční rituály?

Kdepak! Já rituály miluju a potřebuju na Vánoce připravit rybu a udělat bramborový salát. Ale ke klidu jsem se musel dopracovat. Tím, jak mám pět dětí se dvěma maminkami, tak bylo náročné chystat všechno podle těch zažitých představ, že právě takhle to má být. Jenže jak to udělat, když děti mají dva rodiče, každý bydlí jinde a Štědrý večer je jenom jeden, že? Nejdřív jsem to dělal tak, že jsem si k sobě bral děti už 23. prosince, a děti byly nadšené, že to je přece pecka, mít Vánoce hned dvakrát. Jenže pak jsem si řekl, že tohle je přece špatně, protože Štědrý den je pouze 24. prosince, a skončil jsem s tím a děti už beru k sobě na štědrovečerní oběd. Udělám jim rybu a salát, ale jen v malých porcích, aby nepřišly k maminkám nacpané. Je to tak v pohodě, protože právě v takové situaci se ukáže, že není vůbec důležité naplnit představy ostatních o správném Štědrém dnu, ale hlavní je se sejít a být spolu. Jedno, kdy to je.

Proč nemá Mňága a žďorp vánoční písničku, když recept na pohodu byste uměl dát?

Protože je tady už několik existujících vzorů, které aspoň pro sebe považuju za nedostižné.

Které to jsou?

Na prvním místě je u mě Purpura, tu jsem se kdysi snažil naučit na kytaru. Strašně se mi líbí: „Slunce se vynoří, hned však se k pohoří skloní.“ To je prostě nejlepší popis zimy, jaký vůbec může být. Nebo Karel Kryl má krásnou písničku, která se přímo jmenuje Vánoční: „Mráz cukrem polil hory, panáček hadrový…“ To je přece tak krásně syrové. A protože to napsal v emigraci, tak to končí: „A jedna židle, jedna židle přebývá.“

Bavíme se o písničkách a vy spontánně citujete texty místo pobrukování vánoční melodie. Jsou pro vás tak důležité?

No jasně! Vždyť já jsem se dostal do hudby jako textař, ne jako zpěvák. My jsem zpěváka měli, jenže když se odstěhoval do Mělníka, tak jsme ho najednou neměli, a tak vystrčili k mikrofonu mě.

A kvůli těm zmíněným vzorům jste opravdu nikdy neměl chuť vánoční písničku napsat?

Samozřejmě že měl. Ale nebyla to potřeba psát cíleně o Vánocích, spíš snaha nebo touha zachytit tu atmosféru. Jenže to se pořád pohybuješ milimetr od kýče. Milimetr! Tohle umí Zdeněk Svěrák s Jaroslavem Uhlířem, napsat písničku, u které máš pocit, že tu je odjakživa. A pak je tady Půlnoční, kterou zpívá Václav Neckář. Minimalistická věc, ze které jsem snad dva dny nespal, když jsem ji slyšel poprvé. To je neskutečný nářez a ať se na mě Jarda Švejdík nezlobí, ale tohle přemaže všechny desky Priessnitzu. Tak to v téhle branži zkrátka je. Lidi si tě můžou pamatovat jako plodného autora mnoha desek, nebo taky jen jedné absolutní hitovky. Na světě to už je tak zařízené, že nemůžeš mít všechno.

Dá se zpětně rozluštit, proč se právě z téhle písničky stal takový vánoční hit?

Když byla Půlnoční ještě čerstvá píseň, bavil jsem se o ní na jednom festivalu s Janem Neckářem a on mi řekl: To je tak primitivní věc, my se tady přes dvacet let o něco snažíme a pak přijde něco, co už ani jednodušší být nemůže, a všechno to převálcuje. A to mě vrací k tomu receptu na pohodové Vánoce. Nesnažit se za každou cenu naše konání nacpat do něčích představ, nemá cenu cpát písničku předem do představy hitu, nemá cenu se cpát do cizích představ Vánoc, nemá cenu cpát Vánoce do formiček. A pak se stane to, že přijde ten zázrak, který nám život rozzáří.