Několik vět podepsali i „milá holka“ Zagorová, Bartoška či Polívka

První polovina roku 1989 byla v tehdejším Československu ve znamení sílících opozičních aktivit, které postupně pronikaly i mimo oblast disentu. Jednou z klíčových událostí té doby byl vznik manifestu Několik vět, k němuž připojili svůj podpis i představitelé oficiální kultury a vědy. Několik vět bylo poprvé zveřejněno 29. června 1989, kdy text i s výběrem jmen prvních signatářů odvysílala rozhlasová stanice Svobodná Evropa.

Text v týž den vysílaly i stanice Hlas Ameriky a BBC, následující den ho zveřejnil rakouský deník Der Standard a výběr z něj přinesly i některé další zahraniční deníky. V Československu manifest poprvé vyšel v letním dvojčísle tehdy nelegálních Lidových novin v červenci 1989.

Manifest Několik vět byl pokračováním událostí, které začaly již v lednu 1989 během tzv. Palachova týdne. Nezávislé iniciativy tehdy svolaly na Václavské náměstí demonstraci k 20. výročí smrti studenta Jana Palacha, který se upálil na protest proti nastupující normalizaci. Při pokusu položit květiny k pomníku sv. Václava zadržela policie představitele opozice. V dalších dnech protestovaly na Václavském náměstí desetitisíce lidí, demonstrace rozháněla policie a byly nasazeny Lidové milice. Mezi zadrženými byl i Václav Havel, který ve vězení zůstal až do května 1989.

Okolnosti vzniku Několika vět popsal později Václav Havel, již jako československý prezident, takto: „Po svém návratu z vězení jsem zjistil, že velké množství lidí, hlavně umělců, se nás otevřeně zastalo. Bylo bezpočet protestních a podpisových akcí. Zdálo se mi, že bychom toho mohli využít, že je v tom třeba pokračovat. Ostrá hranice mezi opozicí a disidentstvím byla prolomena… Sepsali jsme těchto Několik vět, uvedli jsme tam i své adresy – povedlo se to.“

Autoři manifestu vyzvali vedení státu k systémovým změnám a k zásadní změně společenského klimatu v zemi. V sedmi bodech pojmenovali základní požadavky, mezi nimiž bylo propuštění politických vězňů, ukončení omezování svobody shromažďování, uznání nezávislých iniciativ, svoboda tisku či respektování oprávněných požadavků věřících občanů.

Hlavními organizátory petice byli Havel, Alexandr Vondra, Stanislav Devátý a Jiří Křižan, který dal petici název. „Výrazně nás povzbudil fakt, že se objevila celá řada lidí, kteří neměli strach veřejně připojit své jméno pod žádost za Havlovo propuštění,“ řekl o vzniku manifestu Vondra.

Na prvních podpisových arších stála vedle sebe mimo jiné jména disidentů Jiřího Dienstbiera, Petra Uhla, Ludvíka Vaculíka a Jána Čarnogurského spolu s podpisy známých veličin z umělecké oblasti, například Josefa Kemra, Jiřího Menzela a Jiřího Suchého. K výzvě se hlásili i významní vědci (psychoterapeut Jaroslav Skála, filozof Ladislav Hejdánek, historik Josef Hanzal), ale i studenti a dělníci. Během týdne podepsalo text na 1800 občanů. Celkový počet signatářů se v listopadu 1989 blížil ke 40 tisícům.

„Trestný čin pobuřování“

Vládními strukturami bylo Několik vět okamžitě po zveřejnění označeno za protistátní a protisocialistický pamflet. Rudé právo v článcích „Kdo seje vítr“, „Co mají za lubem“ a dalších rozpoutalo obvyklou kampaň, přičemž komunistický tiskový orgán podrážděně reagoval zejména na podpisy umělců, kteří dosud proti režimu nevystupovali (například Jiřího Bartošky, Daniely Kolářové, Boleslava Polívky, Hany Zagorové). Své znepokojení z „další akce nelegálních struktur“ vyjadřovaly pracovní kolektivy i jednotliví občané. Text výzvy přitom v oficiálních médiích zveřejněn nebyl.

K Několika větám se následně vyjádřil i tehdejší generální tajemník Ústředního výboru Komunistické strany Československa Miloš Jakeš „No tak řekněme paní Zagorová, je to milá holka, všechno, no ale ona už tři roky po sobě bere šest set tisíc každý rok. A další. Ne šest set, milion,dva miliony berou, Jandové a jiní, každý rok. Ti náhodou neprotestovali, ale mnozí z těch, kteří se takhle dobře mají, protestovali,“ řekl 17. června v kulturním domě v Červeném Hrádku.

V červenci 1989 oznámilo federální ministerstvo vnitra, že bylo zahájeno „trestní stíhání ve věci výzvy Několik vět pro trestný čin pobuřování“. Řada osob skončila ve vězení, další měly problémy v zaměstnání a ve školách.

V září 1989 předalo 22 aktivistů jménem signatářů Několika vět na Úřad vlády dopis tehdejšímu předsedovi federální vlády Ladislavu Adamcovi. Požadovali v něm zahájení dialogu, jehož prostředníkem měl být kardinál František Tomášek. Na dopis vláda neodpověděla. O dva měsíce později již byl vládnoucí režim v Československu konfrontován s daleko razantnější vlnou odporu, která nakonec znamenala i jeho konec. Teprve po pádu komunistického režimu byl text Několika vět zveřejněn oficiálním tiskem – vyšel v tehdejším Rudém právu 19. prosince 1989.

V Týdeníku Echo a na EchoPrime se dozvíte více, získáte je zde.

Čtěte také: Komunisté ukázali, co jsou zač. Milada Horáková zemřela krutou smrtí oběšením