FOTOGALERIE: Před sto lety dal Trocký rozkaz odzbrojit československé legionáře

FOTOGALERIE: Před sto lety dal Trocký rozkaz odzbrojit československé legionářeAKTUALIZOVÁNO
Českoslovenští legionáři Foto:

Foto: Československá obec legionářská

Domov

Legionářské výročí

tk Echo24

Československá obec legionářská si připomíná 100. výročí bojů mezi československými legionáři a sovětskými rudoarmějci. V rámci oslav obec pořádá rekonstrukci bojů z ruského města Zlatoust, kde se legionáři střetli s bolševiky na železnici v boji o vlak, který převážel československé vojáky. K rekonstrukci dojde 19. května v Rumburku, kde si Legionářská obec zároveň připomene událost Rumburské vzpoury.

V rámci programu výroční plánuje Československá obec legionářská i rekonstrukci bojů z města Zlatoust. Rekonstrukce bude ve znamení útoku ruských vojáků na vlak s československými legionáři. „Rekonstrukce proběhne v rámci 100. výročí oslav Rumburské vzpoury. Ačkoliv obě významné události spolu přímo nesouvisejí, dělilo je od sebe jen několik málo dní a byla by škoda nepřipomenout, že osudem válkou strádajících Čechů pohnuly události, které se odehrály tisíce kilometrů od domova,“ sdělil pro server Echo24 tajemník projektu Jiří Charfreitag. Ten zároveň dodává, že se do bojové ukázky zapojí stovka vojáků na straně legionářů a bolševiků, kteří spolu budou bojovat o průjezd „Legiovlaku“ – repliku historické vlakové soupravy s parní lokomotivou.

Rekonstrukce proběhne 19. května v Rumburku od 9:00 v okolí železničního přejezdu ve Výletní ulici směrem na kopec Dymník.

Okolo 40 tisíc československých legionářů se dostalo do střetů s rudoarmějci poté, co Lev Trocký vydal 25. května 2018 rozkaz k jejich odzbrojení. Vojáci se původně snažili dostat na bojiště ve Francii, kde měli podpořit Spojence v boji proti Německu a Rakousku-Uhersku. Rusko však s těmito zeměmi uzavřela mír a začalo na československé transporty na Transsibiřské magistrále útočit. Legionáři se přesto dokázali účinně bránit a podařilo se jim magistrálu ovládnout od Uralu až po Vladivostok.

Rumburská vzpoura

Vojenská vzpoura vypukla v úterý 21. května 1918 v severočeském Rumburku. Stala se největším protiválečným vystoupením vojáků na českém území během první světové války. Jejími iniciátory a vůdci byli většinou bývalí zajatci z Ruska, kteří se v důsledku brestlitevského míru ze zajetí vrátili a které císařství opět zařadilo do armády. Jednalo se zejména o reakci na nedostatečné a špatné zásobování, nevyplacené žoldy a šikanu německých důstojníků.

Rumburská vzpoura vojáků náhradního praporu plzeňského 7. střeleckého pluku trvala pouze zhruba 15 hodin. Vypukla spontánně krátce po šesté hodině ranní, když 65 vojáků v čele s Františkem Nohou odepřelo poslušnost svým velitelům tím, že přišli proti rozkazu na ranní nástup s puškami. Incident ve škole v Tyršově ulici, která sloužila jako vojenská ubytovna, vyvrcholil napadením velícího důstojníka a později i dalších poddůstojníků. Ke vzpouře se rychle přidávali další vojáci, mimo jiné desátník aspirant Stanislav „Stanko“ Vodička, kteří se zmocnili zbraní, osvobodili vězně a obsadili důležité objekty ve městě – velitelství praporu, poštu a nádraží.

Vzbouřenci se shromáždili na rumburském náměstí, jejich vůdci se spojili s českými vojáky z královéhradeckého 18. pěšího pluku, kteří byli umístěni v České Lípě. Cíl měli jednoznačný – přenést vzpouru do českého vnitrozemí na další české jednotky, případně i na civilní obyvatelstvo, a skoncovat s válkou. Proto se vydali na pochod k České Lípě, kde se chtěli spojit s dalšími vojáky. Rumburk opustilo asi 700 vzbouřených vojáků.

Přes snahy vzbouřenců, kteří zničili telefony i telegrafní přístroje, se vzpouru nepodařilo utajit před velitelstvím v Litoměřicích. To rychle vyslalo proti vzbouřencům jednotku pohraničních myslivců a povolalo další vojenské jednotky složené převážně z německy mluvících vojáků.

K prvnímu střetu došlo v Arnultovicích u Nového Boru, kde po krátké přestřelce vzbouřenci pohraniční myslivce odrazili. Ti se přesunuli do výhodnějšího postavení pod Chotovickým vrchem u silnice jižně od Nového Boru, kde se opevnili. Povstalci, pronásledovaní již i ze severu, se pokusili prorazit si cestu k České Lípě. Po krátkém boji, při kterém jich byla řada zraněna (podle různých zdrojů jeden až tři smrtelně), se zhruba polovina vojáků vzdala a zbytek byl rozprášen. Po několika dnech se císařským vojákům podařilo většinu z nich pozatýkat.

Vůdcové vzpoury, třiadvacetiletí Noha a Vodička a o devět let starší Vojtěch Kovář, byli 29. května brzy ráno v Rumburku zastřeleni. Téhož dne večer bylo v Novém Boru popraveno dalších sedm vzbouřenců z 21, které stanný soud odsoudil k smrti. Ostatním byl trest změněn na mnohaleté žaláře. Z dalších 580 obviněných vzbouřenců jich bylo 116 posláno na frontu a zbytek byl uvězněn v terezínské pevnosti, kde někteří zemřeli. Propuštěni byli po vzniku samostatného Československa.

Pět let po válce byl vzbouřencům v Novém Boru postaven pomník sochaře Karla Dvořáka, který se stal pro Čechy pietním místem, kde se scházeli například sokolové a legionáři, což popuzovalo místní německou většinu. Ještě v srpnu 1938 zde byl mimořádný legionářský sněm a přísaha věrnosti republice. Po okupaci nechala německá správa pomník v roce 1940 odstřelit. Obnovený pomník byl odhalen až v roce 2015. V parku Rumburské vzpoury v Rumburku stojí socha s názvem Nepokořen od Vendelína Zrůbeckého, památníky na vzpouru jsou i na dalších místech v kraji.

K odkazu vzpoury se příliš nehlásila ani oficiální místa prvorepublikového Československa. Stanovisko vojenské správy k ní bylo negativní s odůvodněním, že „neměla ničeho společného s národním odbojem“ a důvody vzpoury byly čistě materiální. Podle dokumentu ministerstva národní obrany z roku 1932 osnovatelé vzpoury byli většinou vojíni, bývalí zajatci, kteří dali přednost návratu ze zajetí při výměně zajatců před vstupem do čs. zahraničního vojska a účasti v bojích za národní osvobození. „Uznání vojenské vzpoury tohoto druhu působilo by jistě neblaze na vojenskou kázeň“, stojí v dokumentu vojenské kanceláře prezidenta republiky z téhož roku.

Po svém si události přivlastnil komunistický režim po druhé světové válce, který vzpouru propagoval jako dozvuk Velké říjnové socialistické revoluce. Totalitní režim hlásal, že čeští navrátilci z ruské fronty chtěli vytvořit socialistický stát.

Na motivy vzpoury natočil v roce 1964 režisér Martin Frič film Hvězda zvaná Pelyněk, kde hlavní role vůdců vzpoury, proti skutečnosti značně pozměněné, ztvárnili Rudolf Deyl mladší a Radoslav Brzobohatý. (čtk)

V Týdeníku Echo a na EchoPrime se dozvíte více, získáte je zde.

Čtěte také: Krutí nadlidé z konce války

Válka jako válka? Ministryně Šlechtová nechala legionáře bojovat s Hitlerem

Související články