Náš tanec na hrobech

Náš tanec na hrobech
Doktorka Milada Horáková vypovídá před soudem. Foto: Národní filmový archiv
Komentáře

Daniel Kaiser

Jeden z nejpozoruhodnějších autorů dnešního Německa Roland Tichy v rozhovoru pro Echo před časem o tzv. vyrovnávání s nacismem v Německu řekl: Za posledních dvacet let ho přibylo i přesto, že všichni, kdo se nacismu účastnili, jsou už mrtví. Stalo se z toho tančení na hrobech. Češi (a žádný jiný národ) nemají ve svém historickém svědomí něco tak strašného jako Němci, ale částečné paralely jsou jistě možné. Sedmdesáté výročí justiční vraždy Milady Horákové na Pankráci je také takovým tančením na hrobech.

Neslo se v ostrém rozporu s předchozími horákovskými výročími, jež byla spíše pietního rázu. I u českého komunismu platí, že jak pachatelé, tak oběti jsou už téměř všichni po smrti. Zůstaly nám po nich muzea a expozice třetího odboje, vesměs malé amatérské podniky se zanedbatelnou návštěvností. Ale s nezájmem veřejnosti se potýká například i bývalý pracovní tábor Vojna u Příbrami, kulturní památka skvěle zrenovovaná ze státního rozpočtu.

Až teď najednou, po letech vlažného zájmu o oběti komunistů, se spustila doslova kampaň, která se dovolává Milady Horákové. Ujala se toho velká média, korporace jako O2, samozřejmě politici v čele s pražským magistrátem, známým producentem prázdných gest. Významné budovy v Praze a dalších městech byly ověšeny distribuovanými portréty Horákové. K tažení za Miladu se na Twitteru připojil premiér Andrej Babiš, sám bývalý a nikoliv řadový komunista. Babiš a jemu podobní snad doufali, že naskočí na vlnu a na hanbě zůstane sedět někdo jiný – což v tomto případě padlo na Michala Pullmanna, historika normalizace a děkana Filozofické fakulty UK. Ten na rozdíl od děkanů některých jiných fakult Univerzity Karlovy ověsit svou budovu transparentem Zavražděna komunisty odmítl, místo něj vyvěsil černý prapor.

Pullmann bere pachatelům komunistických zločinů důležitou část jejich osobnosti, když je považuje především za špatné lidi a vlastně zpochybňuje jejich příslušnost ke komunistické myšlence. Ale aspoň si něco myslí, je za tím nějaká duševní práce, ucelená představa o dějinách. Myslím, že většina nositelů akce Milada 70 se komunistickou érou u nás nezabývala ani zlomek času, který jí věnoval Pullmann, jen se připojují k jednomu ze vzruchů éry sociálních sítí. Miladu Horákovou a další oběti komunismu toto roztěkané štěbetání ohromným způsobem devalvuje.

Dopad kampaně na českou politiku, kde vláda závisí na podpoře KSČM a nikdo z toho nemá ostudu, bude samozřejmě nulový, a rozhodně nevyváží zlo nového konformismu, v jehož rámci se po lidech vymáhá, aby učinili bezobsažné gesto, o kterém si někdo jiný usmyslel, že by ho měli právě teď učinit. Oproti vlně vynuceného konformismu, která pod heslem Black Lives Matter prochází současnou Amerikou, je obsah té naší vlastně nevinný. Je bezpečně otočený vzad, do let, kdy byla civilizace ohrožována z východu.

Dnes východ přichází ze Západu: ohýbání platných zákonů pro politické zájmy (například plán Evropské komise na unijní dluhopisy, přestože takové dluhopisy výslovně zakazují platné smlouvy); postupné zužování názorového koridoru, kam patří cenzura na sociálních sítích i seznamy nežádoucích webů a výzvy inzerentům, aby už na těch webech neumisťovali inzerci; kriminalizace nenávistné řeči, což je vágní pojem, v trestním právu neznámý.

Den před výročím vraždy Milady Horákové se na serveru Novinky.cz objevily neuvěřitelné výroky představitelů pražské policie a Nejvyššího státního zastupitelství o tom, jak budou sledovat český internet. Policisté mají pro sledování diskusí na internetu nedávno ustavený odbor, jeho členové nenávistné posty sami vyhledávají.

NSZ zase má „národního korespondenta pro boj proti terorismu, extremismu a trestným činům spáchaným z nenávisti“, jmenuje se Jan Lata. Je dobře, aby bývalý sympatizant radikální Strany zelených určoval, co je nenávistná řeč?

Možná právě to, co se v posledních letech a měsících děje na Západě, jímž jsme se nestačili stát a on se mezitím mění k nepoznání, vede řadu lidí k mentálnímu útěku do strašných, ale přehledných 50. let. Je to eskapismus, a eskapismus ještě nikdy ničemu nepomohl.