„Sašo, končíš.“ Lukašenkovou jedinou aktuální nadějí je Putin

„Sašo, končíš.“ Lukašenkovou jedinou aktuální nadějí je Putin
Alexandr Grigorjevič Lukašenko (66), rodák z obce Kopys ve Vitebské oblasti. Foto: Foto: Reuters
Týdeník

ECHOPRIME

Libor Dvořák, Český rozhlas

Titulní slova patří polskému exprezidentovi Aleksanderu Kwaśniewskému a jsou adresována jeho doposud (i když s velkými potížemi) vládnoucímu kolegovi v sousedním Bělorusku, s nímž se uznávaný znalec postsovětských elit nejednou setkal a jehož ve velkém rozhovoru pro BBC označil za svého přítele.

Lukašenkův politický konec je nevyhnutelný, jenže zatím nikdo nemůže říct, jak daleko k tomuto finále ještě máme. Nebývale živá diplomatická aktivita (v minulých dnech se v Moskvě setkali šéfové ruské a běloruské diplomacie Lavrov a Makej, poté do Minsku přicestoval ruský premiér Mišustin a plným tempem se rozběhly přípravy na summit Putin–Lukašenko) ukazuje, že Rusko zatím nehodlá nechat běloruského autokrata na holičkách – především ve vlastním zájmu, protože definitivní vytržení Běloruska z mohutné ruské náruče si především ruský prezident viditelně neumí představit a považoval by to za další „geopolitickou katastrofu“. Stejně jako někdejší rozpad celého Sovětského svazu.

Podívejme se ve stručnosti, jak současné postsovětské Bělorusko začínalo.

Ve velké emancipační vlně, která proběhla roku 1990 všemi tehdejšími svazovými republikami, byla 27. července vyhlášena Deklarace o státní suverenitě Běloruské SSR. O rok později, 25. srpna 1991, tedy krátce po nezdařeném puči proti Gorbačovovi, získává tento dokument status ústavního zákona. A 19. září 1991 je dnem, kdy je země přejmenována na Běloruskou republiku.

Nové Bělorusko podobně jako jiné postsovětské státy prožívalo „drsná léta devadesátá“.

Celý text si můžete přečíst na EchoPrime. Nebo v aktuálním vydání Týdeníku Echo. Předplatit si jej můžete zde.

Foto: Týdeník Echo