Ministryně obrany Jana Černochová (ODS) hájila použití výrazu "blbečci" ve svém výroku z poloviny září na sociální síti X. Podle ní nejde o vulgarismus, ale o e ...
Kde byl v pátek pobodán Salman Rushdie? Na venkově: Chautauqua je dvě stě sedmnáct let staré městečko zhruba o velikosti východočeské Police nad Metují či Králíků z téhož kraje, vysočinské Jaroměřice nad Rokytnou nebo středočeských Zdic. Má čtyři tisíce obyvatel a rozkládá se na západním břehu stejnojmenného jezera nedaleko západní hranice státu New York. Zkrátka díra v lesích kdesi v Americe, kde se nic neděje, řeklo by se. Jenže chyba lávky: je to domov velkého vzdělávacího festivalu, který se tu začal pořádat už v roce 1874.
Tehdy vzniklo hnutí na podporu edukace dospělých, nazvané podle jména města. Chautauqua se do konce 19. století stalo populárním vzdělávacím centrem i učením rozšířeným po celých Spojených státech. Nejspíš proto, že jeho cíle byly veskrze pozitivní: umožnit získat základy vysokoškolského vzdělání těm, kteří si – z důvodů jakýchkoli, ale najmě finančních – univerzitní studium nemohli dovolit. Na webových stránkách akce praví heslo o její historii, že prvotním záměrem bylo „ukázat lidem, jak lépe využít volný čas a jak se vyhnout rostoucí dostupnosti zahálčivých zábav, jako jsou pití nebo hazardní hry, protože ohrožovaly dobré mravy i zdraví“. Ve městě se proto pořádá letní škola s kurzy umění, hudby, tance, divadla či tvůrčího psaní, ale i s diskusemi o vědě a politice.
Funkční strategií, jak šířit povědomí o akci po severoamerickém kontinentu včetně Kanady, se ukázalo vysílat zejména do malých měst a do vsí strhující řečníky a baviče s vzdělávacími divadelními představeními. Takový typ divadla provozoval také Petr Jandáček, jenž jako sedmiletý kluk emigroval do USA spolu s rodinou po únorovém převratu 1948. Když před patnácti lety jeho život líčilo královéhradecké vydání deníku Mladá fronta DNES, přišla řeč právě i na učení a divadlo Chautauqua: „‚Tento druh divadla zašel, když lidi začali poslouchat rádio a později koukat na televizi. Dnes se chautauqua vrací do společnosti, protože lidé začínají považovat televizi za voblbovačku,‘ říká Jandáček. Přestrojuje se tak za postavy historie a jako malíř Henri de Toulouse-Lautrec přednáší o historii umění, o historii architektury coby architekt R. Buckminster Fuller a o životě v době ledové jako neolitický muž Ötzi, jehož mumie byla nalezena v Alpách v roce 1991.“
Již v osmdesátých letech 19. století se Chautauqua zavedla jako národní fórum pro otevřenou diskusi o veřejných otázkách, mezinárodních vztazích, literatuře a vědě. Během letní sezony navštěvují město obvykle tisíce lidí, vystoupí zde na sto přednášejících. Jedním z nich byl letos také britský spisovatel indického původu Salman Rushdie, jenž se měl zúčastnit debaty, nakolik Spojené státy fungují jako azyl pro pronásledované spisovatele a umělce v exilu. Leč na úvod debaty vnikl na pódium čtyřiadvacetiletý mladík libanonského původu Hadi Matar a slavného spisovatele více než desetkrát bodl. Ačkoli zatím těžko přesně počítat – v okamžiku, kdy píšu tyto řádky, dočítám se na zahraničních serverech pouze tolik, že „pan Rushdie byl nejméně jednou bodnut do krku a do břicha. Utrpěl také poškození jater.“ Dále se praví, že je na plicním ventilátoru, není s to mluvit, zřejmě přijde o oko a má přeseknuté nervy na ruce. Jsou to zranění obzvlášť nepříjemná právě pro spisovatele, který ke své práci oči i ruce přece jen nutně potřebuje.
Všechno je příliš čerstvé a prozatím se kloudně neví, oč šlo. Spekuluje se o náboženských motivech a o touze mladého muže učinit zadost stále štědré íránské výzvě (za víc než tři miliony dolarů) zabít slavného spisovatele, který si ve svém díle dovolil tropit srandu z Proroka. Dle prvních analýz útočníkových internetových profilů prý mladík choval sympatie k šíitskému extremismu a íránským revolučním gardám, takže nabízející se vysvětlení motivu jeho činu mohou být reálná. Ale taky to může být jinak. Třeba se nové informace objeví ještě před uveřejněním mého textu nebo krátce po něm. Navždy ale zůstane mrazivě vtipným rozhovor, který Salman Rushdie před dvěma týdny poskytl německému magazínu Stern. Konstatoval v něm, že jeho život je po letech nesčetného stěhování se, skrývání a doprovázení ochrankou nyní „relativně normální“.
Autor interview Raphael Geiger po pátečním atentátu ke svému článku připsal nový úvod, v němž své setkání se spisovatelem vylíčil takto: „Dvouhodinový rozhovor byl hodně o strachu. Rushdie se však nebál o sebe, měl obavy o americkou demokracii. Toho rána přišel sám, v šedém obleku vstoupil do kanceláře svého newyorského agenta poblíž Central Parku. Už mnoho let jej nedoprovázejí bodyguardi – někdejší hrozba je pro něj minulostí. Fatva íránského režimu, tedy rozsudek smrti, byl vydán již před třiatřiceti lety. Strávil s ní půlku života, ale v pětasedmdesáti působil jako klidný muž. Právě se vrátil z Itálie a těšil se na léto v New Yorku. Dělal si starosti – jenže ne o sebe, nýbrž o svou adoptivní zemi Ameriku.“ Může být, že právě rozhovor v německém týdeníku, z nějž zřejmě bylo citováno i za oceánem, byl pro útočníka rozbuškou, poslední kapkou.
A taková poslední kapka, to je vážná věc – člověk kvůli ní snadno vezme do ruky zbraň. Před několika lety jsem o jednom takovém případu četl soudní spis: Partneři spolu žili v chatové oblasti, kde od známého měli pronajatý objekt za blíže nespecifikované protislužby. Což bylo v pořádku, jelikož pár od pohledu působil dojmem bezdomovců. Chata byla malá, v podstatě garsoniéra. Ke kvalitám společného soužití žena později uvedla, že sama denně vypije dvě krabicová vína, zatímco partner tři nebo čtyři. Krabicové víno zjevně sloužilo jako základní potravina domácnosti.
Přesto se pár občas pustil i do jiných poživatin. Při jednom takovém večeru žena chystala večeři a muž ležel na pohovce, popíjel ze svého krabicáku a polohlasně, zdánlivě pro sebe, ale ve skutečnosti své partnerce sděloval vzpomínku na někdejší svou družku: „Ach, ta moje Maruška, ta mi vařila každej den. Kde tý je konec? Kde je jí konec? Ach, ta moje Maruška…“ Žena muže varovala, aby toho nechal, že nemá na podobné řeči náladu. Muž však jejího rozpoložení nedbal a pokračoval. Tu žena k muži přistoupila a bodla ho nožem do břicha. Muž (po požití patřičné dávky krabicového vína zjevně v dobré náladě a pln síly) se ale nenechal vyvést ze svého klidu, nůž si ledabyle vytáhl, pohodil ho na zem a držel se své litanie: „Ach, ta moje Maruška, ta mi vařila každej den. A ani mě nebodala nožem. Kde tý je konec?“
Žena tedy zvedla nůž ze země, bodla muže podruhé – a tentokrát se trefila přímo do srdce. Muž byl okamžitě mrtev. Žena zpanikařila jenom na chvíli; následně způsobně zavolala rychlou záchrannou službu a dispečinku nahlásila, že její partner právě dostal infarkt. Že ten vypadá jinak, by patrně rozpoznal i začínající medik, a tak se nenechal ošálit ani dostudovaný lékař. Jím přivolané policii proto žena tvrdila, že její druh se bránil útoku výrostků ze sousedství, kteří je večer v domě napadli. Toto tvrzení se ovšem záhy ukázalo jako víc než nepravděpodobné, neboť v celé chatové oblasti v únorových mrazech kromě hrdinského páru nikdo nebyl. Nakonec při prvním výslechu soudce žena potvrdila, že svůj čin musela provést, protože muž ji štval. Na soudcovu otázku, kdy přesně ji partner začal štvát, žena bez rozmýšlení odpověděla, že vzápětí poté, co ho poprvé bodla a on si nůž klidně vytáhl z břicha…
Přeji Salmanu Rushdiemu, aby přežil, vzchopil se, vyzdravil a mohl fungovat co nejvíce normálně. A aby už nikoho neštval.
00:08
