1 Komentář

Český rozhlas trefil do Černého

Témata: ,

Zrušit Jiřímu Černému pořad ve veřejnoprávním rozhlase se dá jistě nějakým způsobem okecat. Určitě se dá mluvit o refreshingu vysílacího schématu, o nutnosti ho obměňovat, o úsporách a třeba i o padající poslechovosti, za kterou jistě může Jiří Černý. Samozřejmě že nikdo není nenahraditelný a nikdo nemá nic definitivně a na věčné časy. To je jedna věc. 

Tou druhou je fakt, že je pár lidí, které opravdu jen tak nahradit nelze, a že by se s nimi i tak mělo nakládat. Jako svého druhu s národním pokladem, jako s historickým úkazem, který je cenný právě tím, že tu historii zastupuje v současnosti. Pokud si toho instituce veřejné služby není vědoma, pak by ji na to měla veřejnost upozornit, jak se ostatně už prostřednictvím petice děje.

Pro ty, kteří o konci Jiřího Černého v ČR rozhodli, by se tu mělo napsat, že Černý je na rozdíl od nich osoba nepřehlédnutelná a postava výrazná. Je chodícím menhirem někdejší důležitosti kulturního novinářství, zvláště kdysi nejpopulárnější odnože, to jest psaní o populární hudbě. Vyšel z šedesátých let už pokrytý gloriolou, která mu v dalších desetiletích zaručovala respekt i u těch, kteří je nepamatovali. Pro ně byl například tím, kdo objevil Karla Kryla, uváděl rozhlasovou Houpačku, o níž slyšeli i ti, kteří ji nikdy neslyšeli, napsal těžko sehnatelné knihy Poplach kolem Beatles a Hvězdy světových mikrofonů, tykal si s Gottem a tak dále. 

Pamětníci, mezi něž patřím zčásti také, vědí, že hudební publicistika představovala za normalizace přece jen jistý „segment“ svobody, že v jejím, zřejmými hranicemi obkrouženém, teritoriu bylo dokonce možné rozvíjet něco, co by se dalo nazvat jako „kritické myšlení“. Kolem těch dvou, nanejvýš tří nezglajchšaltovaných časopisů (především Melodie do vyčištění v roce 1983) se sešla skupina intelektuálů-publicistů, kteří by možná za normálních poměrů dělali něco jiného, než psali o deskách. To se také po roce 1989 víceméně stalo, takže se v tržních poměrech „hudební kritiky“ prakticky rozpadla. Zůstala existovat v několika exemplářích, z nichž Jiří Černý byl ten nejcennější.

Dalo by se i říct, že psaní o populární hudbě má tu (někdy spornou) výhodu, že jaksi popularizuje i svého kritika či popularizátora. Hudební kritik je v jistém smyslu další interpret interpreta, sám se bezprostředně podílí na dalším šíření jeho produktů. Doslova je jeho „diskžokejem“, když pouští desky v rádiu či s nimi objížděl či dosud někdo i objíždí republiku. V prostředí nedostatku a nesvobody zastupovalo takové psaní normální šíření hudby či možnost jít na koncert. Mělo tedy kromě role osvětové i roli substituční, trocha slávy (i když, co je to sláva v Čechách?) padá i na něho a ti rozumnější to vědí a nezblbnou z toho. Kritici jiných žánrů mohou závidět, což ti rozumní nedělají. 

Chci tím naznačit, že význam Jiřího Černého spočívá v tom, že představuje aktivní paměť části české kultury (a kulturní publicistiky zvlášť) posledních už věru padesáti let. Jiří Černý byl vždy spíš nesmírně pracovitý popularizátor a stabilizátor toho dobrého než průrazný kritický „tvůrcem nových hodnot“. Ale to bylo právě na něm to cenné a lidské. Základem jeho metody bylo a je, že má rád hudbu a rád byl u toho, když se dobrá hudba tvořila. Vycházel z osobního poznání, že jeho místo je sloužit dobré hudbě a tady i jaksi kultivaci lidské osobnosti, k níž patří schopnost poznat, co za to stojí a co je bezcenné. Zdá se, že v Českém rozhlase tenhle základní předpoklad ztrácejí.

EchoPrime

od 249 Kč

Získejte to nejlepší za méně jak 40% ceny! Unikátní web bez reklam EchoPrime, denní komentáře Echo24 a Týdeník Echo v digitální podobě.

Více info