Mé dvouleté výročí aneb Jak jsem přežil covid

KOMENTÁŘ

Mé dvouleté výročí aneb Jak jsem přežil covid
Ilustrační snímek Foto: Shutterstock
1
Komentáře

Lukáš Novosad

„Zkušenosti nakonec budeme mít všichni podobné: možná nám někdo, koho máme rádi a známe ho dlouho, zemře. Nebo se smrti přiblíží. Bojím se,“ napsal jsem na Facebook před dvěma lety a následně jsem týž text uveřejnil v Echu pod názvem Můj třičtvrtěrok s crohnem a covidem. Popisoval jsem v něm své tehdejší rozpoložení nejen v souvislosti s covidem, ale taky s chorobou, která mě trápí víc než polovinu života: s trvalým zánětem střev zvaným Crohnova choroba. Ke zdejší publikaci mého tehdejšího textu došlo 22. října a stále je to jeden z mých nejúspěšnějších příspěvků v Echu. Když jsem ho psal, samozřejmě jsem netušil, co bude následovat – že o pouhé tři týdny později budu v nemocnici bojovat o život. O dva roky později jako by někdejšek neexistoval.

Tehdy jsem byl zatížen silnou emocí, pod jejímž vlivem jsem vychrstl dlouhý facebookový status: můj stejně starý a crohnem rovněž soužený kamarád totiž ležel ve špitále, byl mu podáván remdesivir, a protože se léčba nevyvíjela dobře, hrozilo, že bude uveden do umělého spánku. V osmatřiceti letech. Bál jsem se – o něj i o sebe, neboť kombinace autoimunitní choroby, léků na její léčbu, které současně snižují mou vlastní imunitu, a všudypřítomného covidu přede mě postavila velikého strašáka. Žil jsem opatrně a poctivě se chránil, přesto jsem v půli listopadu nebyl s to zbavit se po dvou týdnech doma horeček kolem čtyřiceti stupňů, ale hlavně se nadechnout: dojít čtyři metry z postele na záchod se zdálo nemožné, jakž takž dýchat jsem zvládal jenom vleže, takže když jsem nějakým pohybem navíc měl tělu přidat kyslíkové šťávy, nebylo z čeho brát. Bez hospitalizace a práce vlídných zdravotníků, byť z očního oddělení, kam mě na Bulovce dali, bych tady už nebyl.

Poté co mě zrovna na Mikuláše pustili domů, následoval rok a půl nepředpokládaných stavů: já, který jsem celý život (ještě i během hospitalizace) spal tvrdě jako šťastné miminko, kam mě zrovna položili nebo kde jsem si náhodou lehnul, jsem zanedlouho přestal spát. Měsíce mi nebylo dáno – tedy ne že bych nespal vůbec, ale dařilo se mi to nanejvýš tři čtyři hodiny z noci. Navíc v různých časech: někdy od sedmi do jedenácti a pak už ne, někdy od jedenácti do dvou a pak už ne; rozbil se mi celý spánkový režim. Přílišné bdění jsem se rozhodl řešit prací. Dřel jsem po nocích, psal, revidoval, zkrátka připravoval neustále nějaké texty v přesvědčení, že se unavím a vysíleně lehnu a usnu. Výsledek se dostavil: oddělal jsem se tak, že jsem přestal být schopen pracovat úplně – zhroutil jsem se a rok byl na neschopence, absolvoval léčbu u psychologa a vyšetření na postcovidovém oddělení. Opět jsem měl štěstí na lékaře – nikdy jim nepřestanu být vděčný –, ale taky jsem na pochůzkách po nemocnicích zjistil, že podobně postižených, kteří kvůli svým postcovidovým stavům přišli o práci a sebevědomí, je mnohem víc (nijak mě to neuklidnilo).

Znovu se mi po covidu rozjel crohn – ke čtyřicátinám jsem tak nic nedostal, nýbrž paradoxně mi bylo odňato: několik desítek centimetrů zaníceného střeva, tenkého i tlustého. Stalo se mi to v životě podruhé, a tak jsem při rekonvalescenci poznal, že tělo pětadvacetileté a čtyřicetileté reaguje s jinou rychlostí a vstřícností. S obavami proto vyhlížím budoucnost: čekají-li mě v podobném intervalu případné další střevní chirurgické zásahy, raději si ani nepředstavuju, co bude jejich vstřebání obnášet v pětapadesáti a sedmdesáti (jist jsem si pouze tím, že v pětapadesáti budu stále považován za relativně mladého pacienta)…

Proč to vlastně všechno píšu? Vždyť je to příběh z jiného světa – ze světa, který už skoro nikoho nezajímá. Zatímco před dvěma lety můj text souzněl s emocí lidu, podporoval ji, a byl tím pádem srozumitelný a šlo se k němu snadno vztáhnout, tentokrát jako bych už otravoval, jako bych přicházel s tématem, které je přežité, ryze osobní a intimní a veřejně nefunguje už ani jako kuriozita. Jasně, po covidu jsme žili válkou, přijímáním uprchlíků, teď máme obavy ze zdražování a z potenciálně nedostupných energií – jsou to všecko velká témata. Covid se (možná přirozeně) stal přízrakem minulosti, nad nímž můžeme mávat rukou a ptát se, zda jsme kvůli takové drobnosti nepřehnali zavedená opatření a nezpůsobili si sekundárně mnohem větší problémy, než kdybychom nemoc nechali prohnat se volně populací.

Změnu chování cítím i na sobě: stejně jako jiní jsem i já méně opatrný než dřív, třebaže v MHD, kině, divadle atp. stále nosím roušku a třebaže na očkování chodím, kdykoli je nová dávka k dispozici. Přesto si to musím opakovat: jsou to teprve dva roky, co jsem přežil a co jsem na rozdíl od jiných měl štěstí. Neměl bych to brát za samozřejmost, měl bych cítit větší vděk a závazek. A jelikož nic neumím líp než psát, osměluji se připomenout: my, kteří jsme měli štěstí nebo dost zdraví, abychom to zvládli, bychom se měli na chvíli zastavit a aspoň v duchu poděkovat. A vy, kteří jste měli štěstí, že jsme vám zůstali, vzpomeňte si rovněž. Není to samozřejmost, čtyřicet tisíc jiných to nedokázalo. Čtyřicet tisíc… jako by pomřela celá Česká Lípa, Mladá Boleslav nebo Přerov. Dneska na ně myslím, vzpomeňte si se mnou, prosím. Děkuji.