Tím nejlepším na 20. století byl Chaplin

Komentář

Tím nejlepším na 20. století byl Chaplin 1
Komentáře

Jiří Peňás

Byl to třetí vánoční den, byla puštěná malá černobílá televize a v ní večerní zprávy, ve kterých nakonec stručně ohlásili, že den předtím ve Švýcarsku umřel Charles Chaplin. Je to přesně čtyřicet let a já si na ten večer roku 1977 dobře pamatuju: děda zaraženě zmlkl, babička si dala ruce před pusu, jak to lidi dělají, když jsou hodně překvapení. Byli o trochu mladší než on a znali ho celý život, určitě na něj chodili do kina jako děti, smáli se mu jako dorostenci ve 20. a 30. letech, po válce určitě viděli Diktátora, možná pak Krále v New Yorku a Světla ramp, i když to už nebyl ten jejich Chaplin s buřinkou, a pak jistě četli o jeho peripetiích a problémech s Amerikou, kdy si ho komunisté snažili trochu přivlastnit, i když to nebylo dost dobře možné – a ke konci života si asi nebyli jisti, kde a jestli ještě žije.

Ale ta vánoční zpráva je musela zasáhnout, protože jestli byl v jejich století někdo slavný a zároveň někdo opravdu milovaný, tak to byl on, Charles Chaplin.

Mně bylo jedenáct a myslím, že jsem byl zaražený také. Miloval jsem totiž grotesky. Můj nejoblíbenější pořad v televizi bylo pásmo grotesek, které se vysílalo v neděli v podvečer. A nejspíš to bylo i pro dospělé to nejlepší, na co se tehdy dalo v televizi dívat (nejmenovalo se to ještě Komik a jeho svět a neuváděl to Milan Neděla, to bylo až od roku 1979, ale bylo to něco na ten způsob). Chaplinovy grotesky nebyly upřímně řečeno nejvíc groteskní a člověk při nich nedostával ty největší záchvaty smíchu: myslím, že bláznivější a dětskému světu bližší byl drastický humor Laurela a Hardyho, a prostší mysli, jako byla ta moje, stačil i šilhavý Ben Turpin. A samozřejmě hvězdami byli keystonští strážníci… Vůbec by se dalo říci, že klasický americký „slapstick“ je úžasná forma umění a že v něm nejspíš předčasně vyvrcholila kinematografie jako neverbální umění pohybu, akce, pointy a zábavy a nic lepšího už vlastně ve filmu nepřišlo.

Ale Chaplin byl přece jenom jiný, ba nejen jiný, ale přímo neopakovatelný, i když ho pak všude možně napodobovali. Byl samozřejmě také vtipný a legrační a jeho gagy byly geniálně vystavěné a provedené. Chaplin byl ale přece něco víc. Byl to velký hrdinský typ, i když tedy velmi antihrdinský. Chaplinova postava „tuláka“, moderního „pícara“, byla něčím, co se rodí vždy jen vzácně a vystihuje rovnou archetyp. Je to úkaz spíš mytologický, jako byl Achilles nebo Odysseus nebo Don Juan nebo Don Quijote, v moderní době Švejk nebo Kafkův Josef K. Chaplin a jeho tulák přicházel odnikud a do nikam zase odcházel, ocital se věčně na pokraji katastrofy a stále mu něco hrozilo, zapletl se do všeho možného a pokusil se vždy o nemožné, byl vždycky slabší a na straně slabších, ale na jeho straně zase byla mrštnost a důvtip a ta zásadní přednost outsiderů, kteří se nemusí brát vážně a s ránou počítají. Přitom způsob, jakým tuhle „existenciální danost“ projevoval, nebyl nikdy popisný a doslovný, ale naopak to byla matematicky přesná gymnastika pohybů, efektů a gagů, kterými se dostává pod povrch, ba do jádra věcí a situací.

A byl tam i ten úplně výjimečný a originální přístup k podstatě věcí. Karel Čapek, který ho miloval, stejně jako ti moji prarodiče, o tom napsal v roce 1925 v článku Chaplin čili o realismu, že jako o „kouzelníkovi“, jehož kouzla nespočívají v tom, že „vdechují věcem duši“, nýbrž – a to je větší kouzelnictví – „vdechují jim věcnost“. – Jeho humor pramení z toho, že věci jsou opravdu takové, jaké jsou. „Jeho důmysl je v tom, že nakládá s kloboukem jako s věcí tuhou a s kuchyňským válečkem jako s věcí kulatou. V jeho rukou pozbývají věci svého symbolického, odtažitého nebo zvykového významu a vracejí se v prvotní rajský stav: stávají se nahou a překvapivou skutečností. Je to realistické objevitelství: jeho šprýmy odhalují paradoxii věcí.“

To napsal Čapek v roce 1925 a v roce 1963 začal svou studii Anatomie gagu Václav Havel takto: „Když někdo pláče nad úmrtím své ženy, není to gag. Když někdo mixuje gin-fiz, také to není gag. Když ale dostane Chaplin zprávu, že mu umřela žena, odvrátí se od nás, roztřese se pláčem a pak se zvolna obrátí zase k nám a my zjistíme, že se netřásl pláčem, ale že si mixoval gin-fizz, je to gag.“ A pak ještě jeden: „Když Chaplin pracuje v továrně u běžícího pásu, není to ještě gag, i když je to možná legrace. Když se Chaplin škrábe za uchem, také to není gag, i když je to nepochybně legrace. Když však Chaplin pracuje v továrně u běžícího pásu, poškrábe se za uchem a součástky mu ujedou pod rukou, což způsobí kalamitu na celé lince, je to gag.“

A vynález gagu, stejně jako Čapkova „paradoxie věcí“, je něco, co je největším dědictvím jinak dost strašného dvacátého století. Pokud má být něčím dobrým připomínáno, tak jméno Chaplinovo musí být na předním místě. Možná vůbec jako první.

P.S. V roce 2003 jsem si udělal malou cestu po „švýcarských hrobech“ a nemohl jsem vynechat Vevey, kde Chaplin našel svůj odpočinek dočasný i věčný.

„Nedaleko od Montreaux ležící město Vevey (deset minut vlakem) je cílem pouti za jiným ,svatým‘ moderní doby. Usadil se tam v roce 1953, na rozdíl od Nabokova, který se z Ameriky do Evropy vracel spíše ze sentimentálních důvodů, vedly Chaplina k jeho rozhodnutí vnější politické tlaky. V době paranoicky rozpoutané antikomunistické mánie senátora McCarthyho se před výbor pro vyšetřování neamerické činnosti dostala i jedna z největších tehdejších hvězd Hollywoodu. ,Vím, že většina je na mé straně, ale dokud bude v USA u moci mně nepřátelská menšina, nikdy se do té země nevrátím,‘ prohlásil tehdy Chaplin, což také dodržel. V Londýně oficiálně vrátil povolení k pobytu v USA, jež jako britský občan potřeboval, a nikdy o ně již nepožádal. S ženou Oonou, dcerou dramatika Eugena O’Neilla, a pěti dětmi, k nimž pak přibyly ještě tři, nalezl klidné místo v obci Corsier, rozkládající se na úpatí viničných svahů sklánějících se k Vevey a k Ženevskému jezeru. Každý místní obyvatel samozřejmě věděl, jakého výjimečného občana obec získala, ale lidé se k němu chovali s maximální loajalitou a zdrženlivostí. Když prý šel do tamějšího kina, jediní, kdo ho okukovali, byli turisté. Lidé z Vevey diskrétně odvraceli zrak. Pravidelně jednou do roka navštěvoval s celou rodinou představení místního cirkusu, kde byl přivítán decentním potleskem. Dožil své roky v idylickém prostředí, nerušen paparazzi ani bulvárem. V tisku se nanejvýš objevila zpráva, že manželé Chaplinovi čekají potomka nebo že třeba odcestovali na krátkou návštěvu Londýna. Chaplinovi potomci dodnes obývají prostornou vilu v Corsieru, umístěnou v rozsáhlém parku. Nedaleko se rozkládá malý hřbitov. Poutník na něm bez větších problémů najde komikův neokázalý hrob. Je před ním kamenná lavice, na niž nelze neusednout.“