Donald Trump, jediný svobodný federální zaměstnanec

Prezident Trump v úterý pronesl v Kongresu tradiční projev o stavu Unie. Když domluvil, demokratická předsedkyně Sněmovny reprezentantů Nancy Pelosiová text jeho projevu, do kterého po celou dobu projevu koukala jako do menu ve špatné restauraci, před objektivy kamer roztrhala. V infantilním gestu přetekla frustrace, jež je zcela pochopitelná. Trump je nahoře a demokraté jsou dole.

Pelosiová zřejmě věděla, co dělá, když se dlouhé měsíce snažila brzdit vervu, s níž část jejích kolegů usilovala o impeachment prezidenta Trumpa. Nakonec neúspěšně. A včerejšek jí dal za pravdu. Trump předstupoval před Kongres v předvečer hlasování Senátu, jež ho od impeachmentu osvobodila. A jak se shodují průzkumy, z tohoto pokusu demokratů ho definitně demaskovat a vyšachovat vyšel Trump silnější, než do něj vstupoval.

Podle čerstvého průzkumu agentury Gallup jeho práci v úřadě schvaluje 49 % registrovaných voličů. To je v dnešní Americe hodně. Je to nejvíce od jeho zvolení. A je to o 9 procent víc než v říjnu, kdy proces impeachmentu začal.

A další položky z průzkumu neúspěch impeachmentu potvrzují. Američané se vyslovují pro jeho osvobození poměrem 52 ku 46 procentům. Podpora demokratické strany ve stejném období poklesla ze 48 na 45 procent, u republikánů stoupla ze 43 na 51 procent.

Impeachment byl ve veřejném mínění soubojem dvou výkladů: a) Trump zneužíval moc proti politickému soupeři, b) demokraté se stále nějak snaží zvrátit výsledek prezidentských voleb, a když to nevyšlo s Ruskem, zkoušejí to teď s Ukrajinou. Je jasné, který výklad zvítězil.

Trump ve svém projevu impeachment ani slovem nezmínil, což si od něj nepochybně vyžádalo velký výkon kázně. Postavil ho na dlouhém výčtu dobrých ekonomických zpráv (podle souběžného průzkumu Gallupu se procento lidí spokojených se stavem ekonomiky za dobu Trumpovy vlády zvýšilo ze 46 na 59 procent). Trump se mohl opírat o čísla jako nejnižší míru nezaměstnanosti za posledních padesát let. Jako obvykle přeháněl, když ekonomickou scénu vylíčil jako zvrat od zkázy a zmaru Obamových let ke trumpovskému rozkvětu. Ve skutečnosti pokles nezaměstnanosti a růst ekonomiky má setrvale stoupající tendenci už od druhého Obamova funkčního období.

Ale Trump mohl citovat i potěšující čísla zaměstnanosti pro specifické skupiny – Afroameričany, Hispánce, ženy, tělesně postižené. A mohl pronášet i věty jako:

„Za osm let za minulé administrativy přes 300 000 lidí v aktivním věku opustilo řady pracovních sil. Za pouhé tři roky mé administrativy se do pracovní síly zapojilo tři a půl milionu lidí.“

Tento ukazatel, nazývaný participační míra, je stejně důležitý jako nezaměstnanost.

Ekonomika se nevyvíjí přesně tak, jak Trump sliboval. Mluvil hlavně o továrnách, jež se vrátí z ciziny, ale sektor průmyslu se podle posledních čísel jen nepatrně zmátořil po předchozím pětiměsíčním poklesu.

Podstatné ale pro Trumpovu podporu je, že nejrychleji rostly mzdy nejhůře placených, nejméně kvalifikovaných Američanů. V širším smyslu tedy svým voličům sliby plní.

Každá správná zpráva o stavu Unie taky obsahuje emocionální momenty spojené s prezentováním nějakých hostů – lidí, jejichž dojemný příběh může spojit všechny Američany. Trump takto představil třináctiletého chlapce z Arizony, který chce studovat leteckou akademii a stát se příslušníkem nově zřízení složky ozbrojených sil, Kosmických sil. Ale to byla jen předehra – v publiku byl i jeho stoletý dědeček, příslušník legendárních Tuskegee Airmen, první jednotky černošských bojových pilotů, zřízené v roce 1941, když byla ještě armáda segregovaná. Trump ho pozdravil a oznámil, že ho krátce předtím povýšil na brigádního generála. Nadnesené klišé praví, že když starý pilot salutoval, jedno oko nezůstalo suché. Jisté je, že jediný člověk v tu chvíli v Kongresu nezůstal sedět.

Komentátoři, kteří aspirují na nestrannost, hodnotili projev jako velmi dobrý, správně orientovaný na centristické voliče a rasové menšiny. Ovšem, dodal nejeden z nich, s výjimkou „hardline“ rétoriky ohledně imigrace.

Co tedy Trump řekl?

Pochválil stavbu své zdi, odrecitoval čísla o tom, kolik pašeráků zachytily jednotky na hranici a jak příliv ilegálních přistěhovalců klesá, vylíčil kauzu jednoho vraha, který byl v USA ilegálně už popáté, ale díky politice tzv. měst-útočišť, která nespolupracují s federálními orgány, byl propuštěn na svobodu a zabíjel. Jednoho z pozůstalých oběti přivítal v sále.

Popsal ještě několik změn v imigrační politice. Všechny dohromady jsou dost na to, aby trochu zvedly ony zmíněné mzdy nejchudších Američanů. Ale ne dost na to, aby radikálně změnily situaci, protože se jedná o změny administrativní. Novou legislativu se Trumpovi prosadit nepodařilo. Jak řekl: „Abychom navázali na tyto historické zisky, pracujeme na legislativě, jež nahradí náš zastaralý a nahodilý imigrační systém novým, založeným na zásluhovosti. Bude otevřený těm, kteří dodržují pravidla, přispívají k ekonomice, uživí své rodiny a dodržují naše hodnoty.“

To platí v dnešních USA za „hardline“.

Tedy alespoň v té její části, která produkuje většinu mediálního obsahu, učí, úřaduje a zaplňuje řady rozsáhlého aparátu vynucujícího progresivistické normy.

Trump si může mluvit, jak chce. Je ale, s nadsázkou řečeno, jediný federální zaměstnanec, který takhle může mluvit (připočtěme k němu občas nějakého kongresmana). Z legislativního hlediska Trump své první funkční období, kdy měl republikánskou většinu v obou komorách Kongresu, do značné míry promrhal. Takže trvalých stop zanechal v USA velmi málo. Většinu z toho, co zatím udělal, snadno zvrátí příští demokratický prezident, podobně jako Trump zrušil mnohé podzákonné normy z Obamova druhého funkčního období.

O tom, jak blízko od oválné pracovny v některých situacích končí Trumpův vliv, vypovídá epizoda, o níž informoval den před projevem o stavu Unie internetový deník Politico.

Jistý J. David Patterson byl v lednu nominován na pozici na ministerstvu obrany. Pozice, jejíž název by se dal přeložit jako hlavní zástupce náměstka ministra obrany pro personální otázky a připravenost, není v mamutí organizaci Pentagonu zas tak důležitá. Ale je dost důležitá na to, aby podléhala schválení Senátem.

Jak informuje Politico, Patterson svou kandidaturu stáhl poté, co vyšlo najevo, že v roce 2017 napsal článek do časopisu The Federalist na téma „Jak multikulturalismus přispívá k růstu domácího terorismu“. Ztratil prý podporu v Kongresu.

The Federalist je jednou z internetových publikací, jež ve svém každodenním provozu nepokrytě obhajuje Trumpa proti levicovým kritikům. Zároveň publikuje širokou paletu textů a mezi pravicovými médii ho lze jistě zařadit mezi ty méně demagogické a útočné.

V článku, jejž Patterson, veterán administrativy George W. Bushe, napsal se spoluautorem, mimo jiné čteme, že jedním z vysvětlení růstu terorismu vzniklého na americké půdě (v kontextu islámského terorismu) je „selhání asimilace do adoptované kultury“. Což je pravda nebo aspoň udržitelná teze – se známou výjimkou Johna Walkera Lindha byli Američané, u nichž došlo k islamistické radikalizaci, v drtivé většině zahraničního původu.

Autoři uvádějí jako důležitou příčinu „podporu multikulturalismu“.

„Multikulturalismus je antitezí toho, co Spojené státy představují, a myšlení našich otců zakladatelů, jež udržuje Ameriku jako unikátní společnost,“ píší dále autoři. „Přijímáme legální přistěhovalce s předpokladem, že přicházejí ze své vlastní vůle. To znamená, že hodlají akceptovat život ve Spojených státech s našimi zákony a naší kulturou takovou, jaká je, a ne takovou, jak by ji případně chtěli změnit oni.“

Něco takového dnes může říct americký prezident a má veřejnost na své straně, ale třetí podnáměstek na ministerstvu obrany už to říct nesmí. Tam už moc a zájem prezidenta nesahá. Tam drží moc administrativní stát se svými paralelními, vlastními hodnotami, legitimní demokratickou politikou nedotknutelný. Je to držitel skutečné moci – rozhoduje o tom, jakou práci smějí vykonávat a jak se smějí chovat miliony Američanů. Trump na tuto paralelní moc útočí zejména svými tweety a jeho fanoušci mu za to aplaudují. Ale ve skutečnosti s ní nepohnul ani o píď.

Další články autora Martina Weisse najdete zde