Vzletně k Letné

Vzletně k Letnékomentář
Komentáře

komentář

Ondřej Štindl

Dnes odpoledne nastane ta podle mnohých velká chvíle. Protibabišovská demonstrace na pražské Letné v režii spolku Milion chvilek pro demokracii. Je to docela riskantní podnik, po shromáždění na Václavském náměstí, kterého se podle optimističtějších odhadů účastnilo 120 tisíc lidí, to „jeviště“ ještě výrazně zvětšit, přesunout místo konání někam jinam, kde to má značné historické konotace, kde je ale také velmi výrazně vidět, kolik lidí přišlo; ne dost velký zástup se na té pláni snadno ztratí. Na druhou stranu, kdo nic neriskuje, taky nic nevyhraje. Třeba budeme dnes ještě všichni překvapeni – rád bych byl.

Ta souvislost s převratem, od nějž letos uplyne třicet let, je svým způsobem dvousečná. Zpěvák Jaroslav Hutka, který na Letné, krátce po návratu z emigrace, před třiceti lety vystupoval, se organizátorům dnešní demonstrace nabízel – a byl zdvořile odmítnut. Nestojí o to, aby byla vnímaná jako pokračování a opakování toho dávného Listopadu. Rozumný postoj, dalo by se říct. Jenomže ta souvislost tam je. Listopad 89 se s touhle zemí jaksi táhne, třeba tím, že masová shromáždění, na nichž se čas od času setká zdejší občanská společnost, mají jaksi jednotný styl. Nejsou nijak vyhraněně politická, proslovy rázu spíš obecného a burcujícího, prostřídané všelijakými „kulturními vložkami“, některé z nich mohou představovat nápor na nervovou soustavu citlivějšího účastníka a míru jeho odhodlání bít se za demokracii.

Ještě důležitější je ale, že značná část protibabišovské veřejnosti současné demonstrace jako opakování Listopadu také vnímá. A předpokládá plus minus podobný průběh. Je tu odpudivá politická garnitura, vystrašená silou lidového odporu. A ten lid ji zvesela (ano, při tvorbě transparentů jsou Češi i po těch letech stejně tvůrčí) vyžene. Párkrát se sejdeme na Václaváku, udělají se výjezdy do krajů, pak Letná – a pak to všechno spadne. Zapomíná se přitom mimo jiné na to, že komunistický režim v téhle zemi nepadl výhradně díky masovým demonstracím na podzim 1989. Nejdřív musel být jaksi rozežraný vevnitř, izolovaný ve světě, který se v tom jeho táboře velice prudce měnil, zbavený opory ze strany zahraniční velmoci, skutečně sám jako kůl v plotě a notně ochablý. Režim současného Česka není rovný komunistické totalitě a taky se nerozpadá, nepůsobí v něm nějaké silné dostředivé síly, neprobublává v něm nespokojenost s vedením (aspoň ne v té rozhodující vládní straně). Taky má mezi voliči pořád silnou podporu. Úspěšné masové shromáždění jím může otřást, může dosáhnout toho, že třeba bude nějak korigovat svoje záměry v justici, bude si dávat pozor, aby lidovou nevoli zbytečně neprovokoval. To je ale asi tak maximum toho, co se dá od dnešní demonstrace očekávat. Lidem, kteří by snad chtěli víc, nezbude než úmorná a neveselá politická práce.

Související články