Výpisky Václava Klause: Politika bez státnických postojů je jen soukromničení ve velkém

Překvapivá převaha výpisků od českých autorů – č. 14 (rok 1983)

Z roku 1983 – dnes se mi to zdá překvapivé - u mne převažují výpisky z neoficiální české produkce. I proto se mi zdá zbytečné připomínat texty jako „Economics as a Hard Science: Realistic Goal or Wishful Thinking?“ nebo „The Rhetoric of Economics“. Zmiňuji se o nich jen proto, abych ukázal, že i těmito tématy jsme se – alespoň někteří - tehdy také zabývali.

Jsem rád, že mé výpisky v roce 1983 začínaly citáty textů mého dlouhá léta, či spíše desetiletí nejbližšího přítele a našeho velkého klasického liberála Tomáše Ježka, který před necelými třemi roky zemřel. V samizdatovém textu, nazvaném „O socialismu“ (bližší údaje nemohu nabídnout) psal, že „socialismus není ničím jiným než radikálním odmítnutím přítomnosti ve jménu projektované budoucnosti. Je druhem duchovního vychýlení, z jehož parciální perspektivy se rozdělování jeví jako jediné hlavní téma.“ To, že nějaké bohatství vzniká, se považuje za samozřejmé. Tomáš Ježek to formuloval naprosto přesně: „předpoklad o nezávislosti tvorby bohatství a rozdělování bohatství implikuje možnost hromadění a vyvlastňování, kulačení a rozkulačování.“

Tomáše Ježka v roce 1983 také trápila věčná „písnička socialistů, kteří litují člověka, že musí pracovat a ne se svobodně realizovat“, neboť „chudák dělník bude moci konečně skládat symfonie, po čemž dávno touží, aniž to sám tuší. V pozadí těchto socialistických nesmyslů jsou intelektuálové, co chtějí lidem nabulíkovat, že je jich pro obyčejnou práci škoda.“ O intelektuálech tam toho Tomáš Ježek napsal více, což říkám hlavně proto, že mi Milan Knížák před několika týdny po přečtení jedné z předchozích kapitol těchto mých výpisků vytýkal, že zbytečně pořád napadám intelektuály. Proto ještě jeden citát Tomáše Ježka, že intelektuálové, protože je nikdo nechce chápat, musí prosazovat své ideje „v bratrské spolupráci s policií“. Mluvil samozřejmě o éře socialismu.

V. Honzl (myslím, že to byl Bohumil Doležal) napsal v roce 1983 text „Společnost, práce, smíření“. Polemizoval v něm s tím, aby se „démonizoval svět, v němž dnes žijeme.“ V realitě existující „izolovanost lidí, není jen důsledkem nesvobody, ale i nedostatku vědomí o společných, sdílených hodnotách, které zakládají sounáležitost určitého společenského celku.“ To by se dalo beze změny – ostatně jako drtivá většina úvah z těchto výpisků – aplikovat na náš dnešek. Nejrůznější skupiny lidí naší země žádný takový – nezbytný – pocit sounáležitosti v současnosti nemají. Přinese ho koronavirus?

Pro dnešek je relevantní i další Doležalova teze, že je „u nás více těžkopádnosti a setrvačnosti společenských mechanismů, lenosti, neschopnosti, neúčelného uspořádání pracovních záležitostí než vysloveně zlých záměrů“. Neměli by si i toto dnešní bojovníci s naší politickou (a společenskou) realitou uvědomit? Jde o více než jen o přijatelnost či nepřijatelnost Babiše. Někteří mělce uvažující si to pořád nechtějí připustit.

V neoficiálních textech – nemohu je nijak upřesnit – se např. pod názvem „Jak jsme hospodařili“ diskutovalo o kvalitě naší ekonomiky v éře první republiky. V rozporu s romantickou představou části našich polistopadových pisálků se vědělo, že naše země „náležela ke středně průmyslově vyspělým zemím – jako bylo Finsko, Itálie, Norsko, Rakousko. Čili, nepatřila k průmyslově nejvyspělejším zemím, jak se leckdy mylně soudí.“ Tehdejší „nedostatečný rozvoj perspektivních odvětví lze dokonce pokládat za symptom průmyslového zaostávání“.

Přiznám se, že ani dnes nemám v hlavě to, že „vývoz strojů byl u nás převyšován jejich dovozem, neboť strojírenství patřilo k zanedbávaným odvětvím“. V roce 1937 se strojírenství podílelo na našem vývozu pouhými 3 %, neboť „rozpadem monarchie ztratil čs. průmysl valnou část svých přirozených odbytišť“. (To jsme po roce 1989 zopakovali.)

Nemohu necitovat zdánlivě okrajovou větu tohoto textu, kterou bychom si měli stále připomínat: „politika bez státnických postojů je jen soukromničení ve velkém“. Platilo to v Masarykově éře, platí to bohužel i dnes.

Původně jsem nechtěl citovat z McCloskeyho článku „The Rhetoric of Economics“ (publikovaného v Journal of Economic Literature v červnu 1983), ale nemohu opomenout jeho „požadavek lingvistické hygieny, neboť metafory jsou častým zdrojem infekce“. Jako návod ke kritice nás ekonomů uvedu jeho tezi, že „každý ekonom je přesvědčen o více věcech, než kolik jich vyplývá z důkazů, které má k dispozici“. V každém případě McCloskey varoval před „anarchistickou rétorikou“.