Opoziční smlouva se ve Švédsku neosvědčila

Neslyšeli jsme to už někdy? Nová populistická strana hrozí stát se výraznou silou v zemi, takže se napíše pár článků na téma, jaké by to bylo, kdyby to bylo. Populista pak nakonec získá o několik procent méně, než mu průzkumy přisuzovaly cca tři měsíce před volbami. Takže v kontextu těch několika článků z posledních měsíců je možné povolební zpravodajství psát v duchu, že nástup populismu byl zastaven a liberální síly potvrdily svou houževnatost a životaschopnost. Takto je popsána situace, kdy fakticky populista zvýšil své parlamentní zastoupení oproti minulým volbám, zatímco tradiční střed zaznamenal těžký propad. Součet hlasů dvou hlavních tradičních politických stran je nejnižší za dlouhou dobu, zejména výsledek místní sociálnědemokratické strany je nejnižší v dějinách.

Slyšeli – při posledních nizozemských volbách a teď ve Švédsku. A další volby obsahovaly alespoň některé elementy tohoto příběhu. V Německu se sice neodrážel přímo útok AfD na nejvyšší pozice, ale to, že je nyní hlavní opoziční stranou, jako překvapení úplně stačí. V Rakousku i ve Švédsku se zase stalo to, že bez ohledu na výsledek – jenž byl pro tradiční strany lepší v Rakousku než ve Švédsku – si populisté připsali výrazný výsledek už tím, jak posunuli hranice debaty. Tak například omezení počtu přijímaných uprchlíků na polovinu, odnětí sociálních dávek neúspěšným žadatelům o azyl, trvalý zákaz vstupu do země těm neúspěšným žadatelům o azyl, kteří neopustí zemi dobrovolně, cizincům mohou být nabízena jen pracovní místa, na která se nepodaří získat domácího zájemce – to jsou volební sliby švédských sociálních demokratů.

Ve Švédsku trvá dominance dvou bloků vedených sociálními demokraty a stranou Moderaterna už v podstatě století. Ale zatímco v letech 1976–1994 součet jejich hlasů vždy přesahoval 60 procent, letos to bude jen něco přes čtyřicet. Sociální demokraté, kteří poslední období ve Švédsku vládli, mají svůj nejhorší výsledek v dějinách. Ačkoli byla jejich vláda nepopulární, opoziční Moderaterna nedokázala využít opoziční role.

Někteří liberální analytici poukazovali na to, že se zahraniční média soustředila na vzestup populistických Švédských demokratů (SD), ale že tou skutečnou story je fragmentace a polarizace. A že si polepšily i strany podporující imigraci, tak třeba Strana levice, Vänsterpartiet (do roku 1990 komunistická strana). Ano, posílila – z 5,7 % na osm.

Výsledek SD oproti tomu skutečně je tou hlavní story, přestože neskončili druzí, ale až třetí a přestože jim průzkumy před několika měsíci předpovídaly přes dvacet procent hlasů (ty těsně před volbami už jejich pokles zaznamenaly a nestrefily se jen o procento). Je to hlavní story proto, jak posunuli hranice debaty, jak se jim podařilo odtabuizovat některá témata a destigmatizovat svou značku. A pro mainstream poskytuje empirické ověření jednoho způsobu čelení populistům. Ten, který zkusili hlavní švédské strany, byla ostrakizace. S SD se nebavily a uzavřely opoziční smlouvu – Moderaterna nechávala sociálnědemokratický blok vládnout a procházet rozpočty.

Tento přístup, můžeme nyní po uzavření experimentu říci, selhal. Polepšili si SD i některé menší strany, opozičněsmluvní strany pohořely. Moderaterna si udržela jen 54 procent těch, kdo pro ni hlasovali v minulých volbách, 14 procent jich uteklo právě k SD. Teď bude mít před sebou těžké rozhodování, zda svůj závazek bojkotovat SD přehodnotit.

Stejně ožehavé je hodnocení, zda je třeba rétorickou a programovou výzvu populistů přijmout, anebo ne. Lze nyní snadno říci: podívejte se, udělali rétorické ústupky v imigrační, bezpečnostní rétorice atd., a stejně jim to nebylo nic platné. Ale stejně tak lze říci: udělali je moc pozdě, a proto nepřesvědčivě. Zatemňovali skutečnost, a tak už jim spousta lidí nevěří, že říkají pravdu.

Když jsou nějaká témata dlouho tabuizována nebo se o nich mluví oklikou, zastřeně, ocitáte se pak v rétorické konfrontaci s demagogem v nevýhodě. Jestliže například řekne Donald Trump, že Švédsko straší vysoká kriminalita a no-go zóny, je dobré mít v rukávu lepší odpověď, než že ve Švédsku nejsou žádné no-go zóny, ale jen, řečeno policejní terminologií, zranitelné zóny. A že ve dne do nich klidně můžete jít a nebezpečné jsou jen v noci. Posluchačovy obavy asi taky úplně nerozptýlíte větami jako „Se zločinností gangů máme problémy už pětadvacet let. To s imigrační krizí nijak nesouvisí“, jak řekla ministryně spravedlnosti reportérovi Wall Street Journal. Anebo „Malmö je ale ve skutečnosti poklidné město a zločiny, které se tam udály, jsou výsledkem především válek místních gangů, takže tu nehrozí nebezpečí pro místní“, abychom citovali politoložku Anamarii Dutceac Segesten v nedávném Respektu. Někdy je taky třeba být si vědomi kontextu, v jakém určitou skutečnost vnímají sami Švédové, a ne my. Švédsko je bohatá, spořádaná a bezpečná země – patří to k sebepojetí Švédů. Takže Švédy samotné nenadchne, když nějaký jejich politik v cizině obhajuje data o kriminalitě proti Trumpovi. Nepotřebují zdůrazňovat, že mají menší počet vražd střelnou zbraní než v USA. Pro ně je důležité, že jich mají víc než v Norsku.

Celkově bychom si měli zvyknout na to, že přítomnost nějakých autoritativněji, národněji orientovaných stran v Evropě není žádným úletem nebo výtvorem ruských dezinformací, na které je třeba reagovat přijetím nějakých opatření. Je to začátek trvalé reality, s níž bude třeba nějak počítat.