Těsně předtím, než se zavřely hranice Velké Prahy, podnikla skupina mužů statečnou výpravu, při níž byly zatím ještě legálně překročeny hranice dvou okresů: Praha-východ a Kolín (nad Labem). Prostředkem pro tuto akci jim byl autobus linky 381, jenž vyjíždí z turisticky přitažlivé stanice Háje (kdysi Kosmonautů) na Jižním Městě a dere se idylickou industriální krajinou skladišť a smetišť směrem orientálním, tedy někam za Kostelec nad Černými lesy. Dbalí všech bezpečnostních nařízení, vydezinfikováni po celém těle a vybaveni novou sadou respirátorů, nasedli muži v rozestupech do poloprázdného autobusu, v němž sedělo jen několik vyděšených venkovanů a zahraničních dělníků, a nechali se unášet vstříc skromnému dobrodružství. Zhruba po hodině klimbání a mžourání na předjarní postindustriální pustinu okrajů Prahy vystoupili na okraji obce Ždánice, načež se rychlým krokem dali do pochodu na mírné návrší.
Někteří to tam již znali a asi si to i oblíbili, když je to tam táhlo znovu. Co je lákalo? Dalo by se říct, že rozpad, pustnutí, chátrání. Ona milá atmosféra čehosi zaniklého, opuštěného a tím tajemného, jež vyvolává u jistého druhu lidí známé stavy pohnutí a rozechvělosti. Vidí ruinu či zříceninu – a napadají je filozofické myšlenky. Zamýšlejí se nad vanutím času, pomíjivostí věcí, pošetilostí lidských představ o stálosti. A možná v tom vidí i sami sebe, svůj portrét dočasný i věčný. Vanitas vanitatum et omnia vanitas, praví Kniha Kazatel, marnost nad marnost.
Tak tedy muži stoupali chvíli po silnici a pak odbočili stezkou v sadu čili v štěpnici a brzy došli k něčemu, co bylo dřív triumfálním kamenných schodištěm. Nyní byly kvádry vyviklané, slavnostní obložení rozdrolené a vyvrácené, kameny léty zanesené listím a zeminou. Schody směřovaly na vrchol návrší, kde se rýsovala zvláštní půlkruhovitá stavba, která by v neznalém poutníku vyvolala údiv, k čemu asi sloužila. Uprostřed vystupoval hranol, který by mohl sloužit jako obětiště či popravčí špalek. Snad nějaká zapomenutá observatoř či pavilonek pro místní zábavy? Rozestavěná rondofunkcionalistická vila či snad obnovené a zase opuštěné kultovní místo pro klanění se Svantovítovi, jak by tomu odpovídala skutečnost, že se zde kdysi, prý v 8. a 9. století, rozkládalo raně slovanské hradiště?
Ale hoši, pravda, již starší, většinou věděli, oč jde: dnes už ostatně je obtížné někam přijít a být překvapen, tento zážitek technologie zničily. Ale stejně se zase těšili. A někteří měli třeba i osobnější důvod. Někteří totiž byli ze selských rodů, byť již dávno v jejich případě poměšťáčtělých. Přicházeli totiž k památníku Antonína Švehly! Ovšem bývalému. Vlastně po něm tu už nebylo ani památky. Marně by člověk hledal nějakou tabuli. Jedna tam byla, ale jejím obsahem byla informace o prospěšnosti včel. To by se ale nejspíš Švehlovi líbilo.
Jaké to bylo kdysi velké jméno! Vůdce selského lidu, monumentální postava české a pak i československé politiky, několikanásobný předseda vlády a ministr vnitra, spolutvůrce první ústavy a hostivařský statkář s rozlohou polností, že když se o něčem chtělo říct, že je velké, řeklo se „jako Švehlovy pozemky“. Osobnost toho vzácného typu, že vyrostl sám ze sebe, rozum a názory nabral z praxe a z terénu, nikdy je nemusel měnit nebo někde opisovat. Byl to samorostlý státník, reformátor a pragmatik, nějakou dobu umírněný legitimista, pak „muž října 1918“, v republice mistr nekonečných politických jednání, jehož taktika spočívala v tom, že když už nikdo nechtěl jednat a všichni to vzdali, tak Švehla to ujednal. Ideově a politicky někde uprostřed, stylem života konzervativec, nacionalista, ale v rámci rozumu a vkusu, ne intelektuál, ale právě tak inteligentní, jak byla potřeba, což oceňoval i Masaryk nebo Peroutka. Komunisti ho nesnášeli, protože jim svou rozumnou lidovou politikou kazil plány na rozvrat a revoluci, a Beneš na něj žárlil, protože měl ty své mindráky. Však se mu po válce posmrtně pomstil, když nedovolil obnovení jeho strany: čímž podepsal rozsudek smrti nad zdejší demokracií. Švehlova Republikánská strana zemědělského a malorolnického lidu čili agrárníci byla nejúspěšnější státotvorná strana, pravidelný vítěz voleb, kterého mohli porazit jen Henleinovi naši Němci. Jejich znakem, tedy agrárníků, byl zelený čtyřlístek, který sedláci s hrdostí malovali na fasády svých solidních stavení.
Jednoho takového sedláka jsem ještě zažil, už jsem tu o něm několikrát psal: statek měl mezi Březnicí a Rožmitálem pod Třemšínem. A pamatuju si dobře, jak po roce 1989 se on, bylo mu ale už přes osmdesát a měl za sebou kriminál padesátých let, těšil, že jeho strana zase povstane a bude hrát roli, kterou přece v české společnosti má. Chodily mu tehdy různé brožury a sešity se Švehlovým portrétem na obálce, zakládala se Švehlova společnost, vyráběly se odznáčky, praporky a takové věci. Občas za ním přijel starý sedlák, seděli spolu, ruce měli jako lopaty a dlaně tvrdé jako rohovina, v očích takový lišácký chytrý výraz, ale co mě na nich nejvíc dojímalo, byl jejich jazyk, který byl cítit tou tvrdou prací a půdou: přesný, úsporný a přímý, ani slovo zbytečně. No, pak ti svědci starých časů umřeli, z jejich plánů toho moc nezbylo, selský stav jako mocná společenská síla nepovstal a sedlák toho starého švehlovského typu je dneska spíš rarita, muzeální kus, Don Quijote proti agrofertům.
To by si za života Antonína Švehly dovedl český, natož moravský venkov těžko představit. Sedlák tu bude do skonaní světa, kdo jiný by národ živil? Dva roky po jeho smrti (prosinec 1933) mu tady jeho početní stoupenci vystavěli obelisk z mramorových menhirů, uprostřed nichž stál pylon s jeho hlavou. Ta hlava byla pověstná svou velikostí, poněkud připomínala hlavu tura, navíc ozdobenou licousy. Ve srovnání se subtilní lebkou Masarykovou byla Švehlova hlava skutečnou palicí, která nezapřela původ ve středočeské kotlině. Na té hlavě se mohl vystavět stát. A i ten měl něco vydržet! Pomník ten pak měl tu stát desítky, třeba i stovky let a měl hlásat krajině a zemi, co se tehdy zdálo jisté. Že selský stav je základem státu a zdrojem prosperity a že zvlášť v českém národě to bez něho nejde, protože národ vzešel z těch selských chalup. A jeho vůdcové ze selských gruntů, jako právě Švehla, který pocházel ze čtrnácti dětí hostivařského statkáře, takže i on byl polovinou, možná větší, své bytosti hostivařský sedlák, a sedlák, to je svobodný pán, s tím jen tak někdo nezamete!
To měl pomník do celého kraje hlásat. Na šesti pylonech byla zvěčněna na kovových deskách jména Švehlových spolupracovníků, jména, která dnes něco řeknou jen specialistům na dějiny agrárního hnutí: otec a syn Prokůpkové, Srdínko, Kubr… a uprostřed tedy pylon s předsedou Švehlou. Na oblouku nápis, jehož silueta se tam ještě trochu rýsuje, ale přečíst už nelze. Bylo tam: „Těm, kdo se zasloužili za hospodářskou a politickou svobodu zemědělského lidu.“ Pomník byl hotov v roce 1935, na fotografii z té doby je vidět, že areál byl pečlivě upravený a celý vrch měl připomínat mohylu, která jistě byla vidět z dálky: někdo by řekl, že taková architektura se líbila v Mussoliniho Itálii, a měl by pravdu, Italové měli vždycky vkus, i za duceho. Lze si představit, že venkovský lid se tu párkrát i sešel, československé prapory vlály, řečníci mluvili o národu, vlasti a půdě. A pak se to stalo: republika to nevydržela. Přišel Mnichov, pak březen 1939, Švehla jako symbol té zničené republiky byl odstraněn poprvé, nejprve to odnesla busta, po válce i celá agrární strana, po únoru 1948 i ti sedláci. Pylony sice zůstaly, ale smysl byl nejdřív „překódován“ na pomník obětem nacismu z Kolínska se jmény zabitých. Jenomže tam převažovala židovská, tedy německy znějící jména, takže se po roce 1948 odstranila a na pylon s chybějící Švehlovou hlavou se vyryl nápis „Obětem nacismu a padlým bojovníkům za svobodu 1938–1945“.
A u toho už zůstalo. Muži pokývali svými hlavami a vydali se směrem ke Kouřimi.
00:01
