„Na Novou scénu si nikdy nezvyknu, jít kolem Kotvy je děsné“

Dlouhé roky patří k předním českým architektům. Zároveň v roli profesora a děkana Fakulty architektury Českého vysokého učení technického v Praze vychovává generace nových architektů. V rozhovoru ze srpna 2021 popisuje, jak současná doba proměňuje architekturu, i to, co od mládí inspirovalo a utvářelo jeho osobně.

„Když jsem studoval, patřil jsem ke generaci, která se trošku distancovala od generace modernistů. Ne už od té první generace modernistů, ale od těch Prágrů, Šrámků, Bočanů. Dnes se celé té jejich tvorbě říká brutalismus. Za mého mládí se brutalismus říkalo odvětví moderní architektury, které se soustředilo na syrové materiály. Podobalo se spíš průmyslové architektuře. Dnes se ten význam trochu přelil do toho, že se brutalismus říká celé pozdní moderně. Kde je trošku betonu, tak už je to brutalismus. Mně tohle už trochu lezlo krkem. Už v tom bylo moc arogance, surovosti.“

Vrcholná díla toho proudu jako česká ambasáda v Londýně od architekta Jana Bočana moc vlídně opravdu nepůsobí.

Tu jsem na vlastní oči neviděl. Byla tehdy považovaná za obrovský úspěch. Dostali za ni mezinárodní cenu od Royal Institute of British Architects za nejlepší zahraniční realizaci. V takovém měřítku se v té době v Praze stavěl třeba Intercontinental na konci Pařížské ulice, kde Bočan, pokud vím, dělal interiéry. Já jsem se v té době naopak vracel ke kořenům. Už v tom byly zárodky postmoderny. Odvážil jsem se udělat šikmou střechu a takové věci, které se předtím nesměly dělat.

Když jste dostudoval, komunistický režim nedával architektuře moc prostoru. Co jste po studiích toužil dělat?

Architektura se samozřejmě nedala dělat jako svobodné povolání. Museli jsme jít do nějakého státního ústavu. Všechny zakázky byly státní nebo družstevní. Svobodná tvorba úplně vymizela. Dodavateli byly taky státní firmy. Ty se na architekturu dívaly úplně jinak. Byla to úplně jiná atmosféra. V ní jsem měl štěstí, že jsem se dostal do ateliéru Aleny Šrámkové, kde se architektura dělala. V té době bylo pár ateliérů, ve kterých by člověk chtěl být. Já jsem se hned po škole nikam nedostal.

Kam jste chtěl jít?

Byly takové ateliéry, kam chtěl jít každý. Jako slavný liberecký SIAL.

Je paradoxní, že váš bratr, který nastoupil tehdy do Ypsilonky v Liberci, byl těm známým architektům ze SIAL tehdy blíž než vy jako mladý architekt.

Tak lokálně určitě. Znal ty lidi. Pro nás byl ještě na škole SIAL velký vzor. Na to jsem si tehdy ani netroufal pomyslet, že bych byl v SIAL. V takovém hvězdném uskupení. Nastoupila tam strašně silná generace, která je zhruba o pět let starší než já. Přikrylové, Rajnišové, Zavřelové. To nebyl ateliér postavený jen na Karlu Hubáčkovi a Miroslavu Masákovi. Oni přitáhli tyhle mladé lidi, z nichž se nakonec skoro 90 procent stalo profesory, kteří začali po roce 1989 výrazně ovlivňovat českou architekturu. Nebo emigrovali a zapsali se do architektury ve světovém měřítku. Jako Johny Eisler u Richarda Meiera.

Jak se dnes díváte na tehdejší stavby svých kolegů? Prágrovu Novou scénu Národního divadla. Machoninův Thermal v Karlových Varech, dům Šrámkové na pražském Můstku.

Mám to trošku rozdělené. Pro mě Šrámková na Můstku není to samé jako Nová scéna nebo Thermal a Kotva. Pro mě byl Můstek ukázka, jak může dobře v centru města vypadat nový moderní barák, který tam dobře zapadne. Kdežto na Novou scénu si asi už nikdy nezvyknu. Je to takový brutalismus. Nebo Kotva. To byly stavby, kde se architekti mohli uplatnit se svou vlastní invencí. Estetické krédo tehdy bylo, že to kašle na prostředí kolem. To byla doba, kdy se počítalo, že se zbourá celá Petrská čtvrť a postaví se tam nové domy. Já ty baráky ale hodnotím podle toho, jestli kolem nich a pod nimi rád chodím. Jít kolem Kotvy je ale děsné. To není město. Tam nechci být. Příšerný prostor. Ty slepé fasády toho baráku.

Zboural byste Kotvu?

To už se dneska nedá zbourat. Já bych ji nestavěl.

Teď se po covidu s rozmachem on-line nakupování promění nakupování i práce. Jak to ovlivní architekturu?

To bude obrovský problém s těmi obřími kancelářemi. V boomu se nastavěly spousty nákupních center. Za patnáct let se styl nakupování úplně změní. Jak kdysi zestárl obchodní koncept Kotvy, ale ten barák tam stojí dál. To se teď stane s nákupními centry. Když ale s těmi domy zacházíte svobodně, tak se dovedou změně společenských trendů přizpůsobit.

V Praze je spousta kanceláří, o které bude stále menší zájem. Zároveň je tady obrovský nedostatek bytů. Byt je tady nejméně dostupný v celé Evropě. Řada těch kanceláří se dá přece snadno přestavět na byty. Často stojí na velmi dobrých adresách.

Je otázka, jestli architektura nepůjde do budoucna směrem, že se budou stavět univerzální budovy, které se budou využívat buď na bydlení, nebo na práci. To ale zatím neodpovídá stavebnímu zákonu. Tam musíte říct, jestli stavíte byty, nebo místa na práci. Ale asi je to budoucnost. Když se podíváte na střed města, tak se tam nejdřív víc bydlelo. Pak pracovalo i bydlelo. Dnes se tam zas víc přesouvá bydlení. Budoucnost architektury bude ale hlavně svázaná s tím, že nebudou chybět architekti, ale zedníci. Nebudou stavební profese, protože nikdo nebude chtít dělat rukama.

Celý rozhovor si můžete přečíst v knize Proměny života. Nyní ji nabízíme v kombinaci s titulem Proměny světa v rámci letní nabídky za zvýhodněnou cenu 599 korun. Objednejte si tento výjimečný set ještě dnes. 100 rozhovorů, 1000 stran. Získáte knihy Proměny světa a Proměny života, dvě knihy plné inspirativních rozhovorů. SOUBOR KNIH SI MŮŽETE OBJEDNAT ZDE.

Rozhovory, které najdete v knize:

Ruská válka

SVĚTLANA ALEXIJEVIČOVÁ, spisovatelka
SERGEJ KARAGANOV, politolog
WESS MITCHELL, politolog
CAMERON MUNTER, diplomat
ROBERT C. O’BRIEN, právník
HARALD WELZER, sociolog
BRUNO MAÇÃES, analytik

Český svět

CYRIL HÖSCHL, psychiatr
MILAN UHDE, dramatik, politik
JAROSLAV SVOBODA, imunolog
ANDREA BARTOŠKOVÁ, archeoložka
JAROSLAV ŠTURMA, dětský psycholog
JIŘÍ SUK, historik
PETR MATĚJŮ, sociolog
FRANTIŠEK SKÁLA, výtvarník, hudebník
MIROSLAV ŠIK, architekt
LUBOMÍR KAVÁLEK, šachista
EVA JIŘIČNÁ, architektka
MARTIN BOJAR, neurolog
DAŇA HORÁKOVÁ, novinářka, politička
JINDŘICH MANN, scenárista, režisér
JIŘÍ LÁBUS, herec
LADISLAV LÁBUS, architekt
MARGARETA HRUZA, režisérka
PAVEL HOLLÄNDER, právník
JÁCHYM TOPOL, spisovatel
JAKUB TROJAN, teolog
KAREL ŠIKTANC, básník

Orientace

FRANCIS FUKUYAMA, politolog, filozof
PETER TRAWNY, filozof
ROBERT PFALLER, filozof
MÁRIA SCHMIDTOVÁ, historička
MARTIN GURRI, analytik
JEFF GEDMIN, ředitel Rádia Svobodná Evropa
ERPING ZHANG, politolog
TOBY YOUNG, dramatik, novinář
PEER STEINBRÜCK, politik
TAYLOR DOWNING, historik
DAN SCHNEIDER, právník
FRITZ VAHRENHOLT, chemik
JESSE SINGAL, novinář
ADRIAN VERMEULE, právník
DENIS MUKWEGE, lékař
ED WEST, historik, komentátor
FRANK FUREDI, sociolog
THOMAS FUCHS, filozof a psychiatr

Hodnoty a peníze

NOURIEL ROUBINI, ekonom
GÜNTHER OETTINGER, politik
LARS CHRISTENSEN, ekonom
MAREK MORA, ekonom