Monty Python a byrokratizace umění

Ve světě, kde informace i faktoidy cestují rychle a daleko, se důvody k pohoršení najdou vždycky – a v počtu dosti hojném. Někdo plácne v australském rádiu nějakou pitomost a jeden si hned může říkat: Kam ten svět spěje? Někdy ale tyhle úlomky zdaleka přece jenom něco skládají i potom, co člověk odstraní vrstvu afektů, jež se na takovou zprávu nalepí na sociálních sítích.

Třeba včera se tam rozšířila a hojně komentována byla zpráva o slovech šéfa akvizic komedií na BBC Shanea Allena, který řekl, že v dnešní době by jeho stanice už hypotetické nové Monty Pythony do vysílání nezařazovala, protože sestava té slavné komediální skupiny, tedy „šest chlapíků z prestižních univerzit“, je v dnešní době přežitá a neodpovídá jí. Současná televize by podle něj měla dávat prostor originálnější tvorbě a především hlasům, které byly dříve upozaděné, tedy reprezentantům menšin – etnických i jiných.

Zní to rádoby ušlechtile a taky dost hloupě – Monty Python přece ve své době byli originální až na půdu. A vůbec britská popkultura šedesátých a sedmdesátých let toho světu dala skutečně hodně bez ohledu na to, že skladba jejích hvězd by dnešnímu citlivému duchu mohla připadat trochu „monochromatická“ (samí bílí chlapi). 

Podobný rozruch nedávno vyvolal článek v Británii usazené americké spisovatelky Lionel Shriverové, která kritizovala rozhodnutí svého nakladatelství Penguin Books, jež oznámilo záměr dosáhnout do roku 2020 toho, aby skladba jeho autorů i zaměstnanců odpovídala skladbě britského obyvatelstva – rasově a etnicky, sexuální orientací, postižením… Proti Shriverové textu se ohrazovali zase jiní autoři, kteří ji popisovali jako nepřítelkyni diverzity, různorodosti, zastánkyni bílé nadvlády.

Obě ty události nějak reflektují širší trend. Odklon od snahy chápat umění meritorně k pojímání spíš byrokratickému, šermování diverzitou, za níž se skrývá spíš uniformita. Aby bylo jasno – v západních společnostech existuje rasismus a jeho hlasy někdy zaznívají i v kritice té „zešílevší politické korektnosti“. A existují i skupiny, jež z různých důvodů až dosud měly těžší přístup mezi elity, třeba k vydávání knih. Kultura tím jistě přišla i o řadu talentovaných tvůrců, kteří neměli možnost se realizovat. Ta disproporce třeba nějakým způsobem ještě přetrvává. Je správné, když se společnost snaží pomoci lidem z neprivilegovaných prostředí, aby ten handicap překonali. Nakonec z toho těží i ta společnost.

Nenapraví se to ale tím, že si různé instituce budou stanovovat kvóty, projekty se budou posuzovat podle barvy kůže a sociálního zázemí těch, kdo je předkládají. Výsledkem totiž nebude různorodost, ale stejnost –lidé různých barev pleti a různého sociálního zázemí nakonec budou psát a hrát o tomtéž nebo se při tom budou pohybovat v témže úzce vymezeném ideologickém rámci.

Členové Monty Python jistě patřili k britské elitě, taky ji dokázali zesměšňovat jako skoro nikdo jiný. A to, že jejich skeče, které si divoce střílely ze všech možných posvátných krav té doby, britské společnosti i samotné BBC, stanice vysílala, myslím dokládá velkorysost a bystrost lidí, již v té pro dnešního diváka možná úzkoprsé instituci rozhodovali. Reprezentanti institucí dnešního Západu, jeho mediální establishment, mohou nad Pythony ohrnovat nos jako nad bílými chlapci z lepších rodin. Obávám se ale, že by takovou nálož sžíravosti a zesměšnění sebe samých, jak to kdysi dělala skupina Monty Python, asi nepřipustili. Je o to smutnější, když se tak děje pod praporem velmi úzce definované různorodosti.