Sirotci a naše migrační válka

Povinností křesťanských panovníků bylo chránit vdovy a sirotky. Tím se mimochodem evropská civilizace lišila od různých orientálních despocií, kde panovník jen šířil děs a hrůzu a všichni se ho báli – včetně těch vdov a sirotků. Všimněme si ale, že ta povinnost se nevztahovala zdaleka na všechny: panovník nesliboval ochranu všem, neříkal „Budu chránit všechny, třeba i mladé muže“, ale pouze „vdovy a sirotky“, tedy nejnešťastnější a nejslabší tvory na světě. A zvláště sirotek je nejsmutnější opuštěná bytost, zcela odkázaná na milosrdenství a soucit. Ve světě, kde tyto dvě věci zanikly, nemůže přežít. Nebo přežije jen jako zvíře. Lze se obávat, že v zemi, jako je Sýrie, těch dětských zvířat bude plno. 

Nedávná iniciativa poslankyně Michaely Šojdrové přijmout padesát syrských sirotků se prý bude v Senátu složitě prodiskutovávat, neboť jde o návrh „kontroverzní“. Kontroverzního na něm není nic, snad jen to, že už dávno neběží nějaký program na přijímání válečných sirotků, a pak také to nízké číslo. 

Vždyť co je na padesáti dětech, které přišly o rodiče, kontroverzního?! Čím by mohly tyto děti, pokud by se jim u nás dostalo péče, být pro tuhle zemi hrozbou? Tou jim mohou být jen ti domácí idioti, kteří by v nich tu hrozbu viděli, a tím ji zažehávali. Prý ty starší představují bezpečnostní riziko. Takže kvůli tomu nemůžeme vzít ani ty mladší? Sirotek na přijetí opravdu nevypadá jako branec, ale to snad pediatr pozná i u arabských dětí – nebo mladíků. A dodržovat pravidla není selekce.

Lze snad předpokládat, že tahle země má dobré ústavy, dětské domovy, kvalitní pěstouny, zkušené psychology, vzdělané arabisty. Zatížilo by to státní rozpočet? Vyděsilo sousedy? Najde se skutečně někdo, kdo by byl proti padesáti dětem? Ne, jen patologické případy.

Společnost je, jak známo, ve věci migrace rozdělena, nikoli na stejné poloviny. Odpůrci početně jasně převažují, ale ve veřejném, akademickém nebo mediálním prostoru už tomu tak není. Tam naopak je často většinové odmítání migrace zdrojem silných neuróz a hlasitého znechucení nad tím hrozným xenofobním národem. Migrace je pro ně naopak fetišem, touží po ní bez ohledu na složení a případné následky: viz výzvy Zelených nebo Žít Brno. Člověk má pocit, že jim nejde ani tak o ty lidi a reálnou či fiktivní naléhavost jejich situace, jako spíš o uspokojení nad tím, že oni je tu chtějí. 

V téhle zemi se ona válka o migraci vedla (a vede) virtuálně a jako stínohra, i když se vší nenávistí, na obou stranách. „Ani jeden ilegální migrant,“ říká předseda vlády a zní to „jako“ rozumně. Rozumně, ale také nelidsky, protože jistě, každý „ilegální migrant“ je nebezpečím, ale je to také člověk. Škrtají se tím i lidé, kteří opravdu utíkají, protože jim jde o život, tedy váleční uprchlíci. A i kdyby i o těch se mělo pochybovat, je dobré o nich pochybovat, neboť ty války, které se v těch zemích vedou, jsou občanské, tedy války, které nemají černobílou podobu a za něž mohou v nějaké formě i oni „uprchlíci“; jsou tu ještě ti opravdu zcela nevinní. Tedy děti a mezi nimi jedna zvláštní skupina: sirotci.

Na těch je snad možné se shodnout. Pokud ne, je to s námi opravdu hodně špatné. Ale my věříme, že není, i když by ti, kteří říkají, že je, byli rádi. Tak jim tu radost zkazme. A sirotky ze Sýrie s důvěrou uvítejme. Kvůli nim i kvůli sobě.