Proč je euro průšvih

ÚHEL POHLEDU

Proč je euro průšvih
Sídlo ECB. Foto: Shutterstock
2
Úhel pohledu

Markéta Šichtařová

ÚHEL POHLEDU: Stále rostoucí inflace pořád víc vzbuzuje pozornost lidí – přitom ekonomové dávno a dávno věděli, že je nevyhnutelná. Že musí nastat jako nevyhnutelný důsledek chování vlád a centrálních bank hrnoucích do oběhu nové peníze. Dnes už to veřejnost pomalu začíná chápat. Ale ani dneska zatím ještě většina lidí nechápe, že inflace je jen jedním (!) z mnoha negativních důsledků této politiky.

K tomu, aby vlády mohly pumpovat tak velký objem peněz do oběhu, musejí se nejprve zadlužit, neboli musí odejmout disponibilní peníze buď současným subjektům, které je vytvářejí, anebo je musí odejmout formou budoucího dluhu budoucím subjektům. V obou případech však jde ve své podstatě o přerozdělení.

Je to přerozdělení peněz od zdroje, kde vznikají, do míst, kde jsou spotřebovávány.

Těm, kdo peníze vytvářejí (podniky, podnikatelé), tak zůstává stále míň kapitálu na další vytváření dalších hodnot.

A tyto peníze jsou vypláceny buď na sociálních dávkách (což samozřejmě není optimální, ale ještě to není ta nejhorší varianta, protože příjemci těchto dávek alespoň sami mohou rozhodnout, za co tyto peníze utratí), anebo jsou rádoby „investovány“ vládou na nějaké granty, dotace, veřejné stavby a podobně. A protože v tomto druhém případě nejsou investiční projekty prověřeny trhem, vznikají zbytečné hodnoty, za něž se platí víc peněz, a které by většinou vůbec nevznikly, kdyby byly ponechány na soukromém sektoru.

V každém případě jde jen o přesun peněz tak, že výsledná vytvořená hodnota pro celou ekonomiku musí být z logiky věci vždy menší, než kdyby byly peníze ponechány u zdroje, kde vznikají.

Toto přerozdělování v žádném případě nemůžeme nazvat záchranou či obnovou ekonomiky, jelikož vede naopak ke snížení jejího celkového výkonu. Zvýšené zadlužení EU v důsledku koronakrize tedy podlomilo budoucí reálný hospodářský růst, naopak podpořilo statistický růst na papíře.

Foto: Týdeník Echo

Euro je tak dnes měnou zóny, která svým vlastním rozhodnutím snížila dobrovolně svou efektivitu, produktivitu, konkurenceschopnost a budoucí hospodářský růst.

Dalším zásadním důsledkem této hospodářské politiky je pumpování velkého – historicky bezprecedentního! – objemu peněz do ekonomiky. A tím se dostáváme k fenoménu takzvaného kvantitativního uvolňování.

Po finanční krizi v roce 2008 začaly ve vyspělých zemích rychle klesat úrokové sazby nastavované přímo centrálními bankami pro komerční banky. Centrální banky své úrokové sazby snižovaly proto, aby donutily komerční banky učinit to samé s úrokovými sazbami přímo pro bankovní klienty. Tím centrální banky chtěly donutit komerční banky, aby víc půjčovaly. Větší objem úvěrů měl klienty donutit víc utrácet a tím nakopnout ekonomiku.

Samotný pokles úrokových sazeb však nestačil. Navzdory snaze centrálních bank přestávaly komerční banky půjčovat. Mnohým se zdálo, že svět potřebuje víc likvidity, víc volných peněz. Zdálo se jim, že to je tím důvodem, proč ekonomika neběží. A tak se hledalo, jak do oběhu tyhle nové peníze dodat. Tehdy se ve světě začíná ve větší míře mluvit o takzvaném kvantitativním uvolnění.

Kvantitativní uvolnění můžeme definovat jako měnovou politiku centrální banky, která ve velkém vykupuje od komerčních bank různá aktiva, zejména státní dluhopisy. Na oplátku za to centrální banka platí komerčním bankám nově emitovanými penězi. To vše proto, aby do ekonomiky napumpovala novou likviditu, a tím podpořila hospodářský růst.

Spornou „výhodou“ kvantitativního měnového uvolnění je, že může nejen pumpovat peníze do ekonomiky, ale navíc může i snížit výnosy státních dluhopisů pod tržní úroveň a tím zapnout v ekonomice jakýsi přídavný motor, když už je vážně zle. Dlouhodobé využívání této politiky v Evropě proto nelze chápat jako úspěch, ale spíš přesně naopak. Totiž jako důkaz toho, že tato politika nefunguje, jinak by mohla už dávno skončit.

Problémem kvantitativního uvolnění je, že nahrává dlužníkům a je nepříznivé pro střadatele. Nulové či záporné úrokové sazby jsou v rozporu se základní logikou tržní ekonomiky. Je to problém pro banky, pro pojišťovny i pro penzijní fondy.

Záporné úrokové sazby jsou vlastně technicky vzato pokusem vytvořit jakési ekonomické perpetuum mobile – vytvořit peníze bez produkce hodnot. A nejdelší a nejhlubší zkušenost s tímto historicky bezprecedentním experimentem má eurozóna a je s ním spojeno euro.