Ústavní soud: Orgány veřejné moci, zklidněte hru a ataky na novináře

Ta věta je samozřejmě trochu přehnaná, takhle ji Ústavní soud nenaformuloval. Ale výsledek jeho verdiktu ve sporu, který jsem vedl s tajnou službou ÚZSI, tak lze bez jakýchkoli výčitek vykládat.

Ústavní soud se novinářů skutečně zastal a vyslal tuto středu státním úřadům a politikům jasný vzkaz. „Orgány veřejné moci se musí vyvarovat postupu, který by ohrožoval svobodu slova a právo novináře na ochranu svých zdrojů,“ uvedl tento týden Ústavní soud. 

Je to cenné a důležité zejména v této době, kdy dva nejvýše postavení ústavní činitelé země – prezident Miloš Zeman a premiér Andrej Babiš – neustále média napadají a útočí na samu podstatu této profese a snižují tím její kredit a postavení v demokratické společnosti.

Na Ústavní soud jsem se obrátil kvůli sporu, který jsem od loňského června vedl s rozvědkou ÚZSI. Ta mě chtěla vyslechnout za kritický článek v Reportér magazínu, v němž jsem psal i o premiéru Andreji Babišovi a jeho snaze využít rozvědku k vyřešení osobních problémů souvisejících s aférou twitterového účtu Julius Šuman. 

Nechtěl jsem se výslechu vyhýbat. Každý si musí splnit občanskou povinnost. Jen jsem tehdy v létě požádal tajnou službu o odložení termínu výslechu na jiné datum. To ale rozvědku popudilo, a tak zvolila vůči mně neadekvátní nátlak. Udělila mi pokutu 20 tisíc korun za „arogantní nerespektování zákona“ a za to, že jsem byl údajně „urážlivý vůči policejnímu orgánu“.

Vrchní soud sice později na mou námitku tak vysokou pokutu zmírnil na 3 tisíce korun, nicméně tajná služba stále pokračovala v šikaně a dělala vše pro to, abych přišel na výslech bez své právní zástupkyně, na jejíž přítomnost jsem měl právo.

Když k výslechu (za přítomnosti advokátky) nakonec došlo, pokoušela se mě rozvědka přinutit k podpisu dokumentu, v němž bych se zavázal k mlčenlivosti ve vztahu k utajovaným skutečnostem státu. To jsem odmítl, neboť nejsem státní zaměstnanec. Navíc by mi to kladlo překážky pro svobodný výkon mé novinářské práce. Výslech tak nakonec proběhl i bez toho.

Na položené otázky jsem odpověděl. Odmítl jsem sdělit jen to, odkud a od koho jsem čerpal informace do svého článku. Přičemž jsem se – jako obvykle – odkázal na příslušný paragraf tiskového zákona o ochraně zdrojů.

Teprve pak jsem se obrátil na Ústavní soud. Považoval jsem přístup tajné služby za šikanózní a za určitou formu nátlaku a vydírání. Ústavní soud vyřešil spor tuto středu tak, že stížnost ve věci pokuty zamítl, ale práce novináře se zastal. A o to mi šlo. Nešlo mi o snížení pokuty, šlo mi o nastavení pravidel, za jakých mají úřady vyslýchat novináře k článkům, které napíší. 

Tady jsou zkrácené, ale autentické – a velmi cenné – citace z verdiktu Ústavního soudu:

Ačkoliv byla ústavní stížnost zamítnuta, dal v mnoha bodech stížnosti Ústavní soud stěžovateli za pravdu.

I když Ústavní soud obvykle nevstupuje do oblasti, kterou lze vzhledem k výši požadované částky (pokuty) označit za bagatelní, tak s ohledem na specifika popsané věci, zejména s ohledem na ústavní principy ochrany novinářských zdrojů a svobody tisku – bylo v daném případě namístě tak učinit a meritorní přezkum připustit.

Označit ústavní stížnost bez dalšího za zjevně neopodstatněnou nebylo možné, jelikož v kauze se vyskytlo dotčení zásad, fundamentálních pro demokratický právní stát.

To, že Úřad pro zahraniční styky a informace (ÚZSI) udělil původně stěžovateli pokutu ve výši 20 000 Kč, se jeví jako neadekvátní a neproporcionální. 

Stěžovatel opakovaně upozorňoval na to, že jako novinář považoval jednání Úřadu pro zahraniční styky a informace za šikanózní, s cílem vyvíjet na něj tlak prostřednictvím prezentování se z pozice síly.

Pouze to, že Vrchní soud v Praze výši pokuty výrazně snížil na 3 tisíce korun, tedy na hranici bagatelnosti, vedlo nakonec Ústavní soud k tomu, že stížnost zamítl.

Pokud by vrchní soud výši pokuty nemoderoval, musel by Ústavní soud ústavní stížnosti vyhovět a vyslovit, že došlo k porušení stěžovatelových ústavně zaručených základních práv a svobod. Takto došlo pouze k jejich zásahu, který lze ještě s ohledem na výše uvedené z ústavního hlediska výjimečně připustit.

Uložení pořádkové pokuty takřka v polovině zákonné sazby za první a nepříliš závažné porušení povinnosti dostavit se k podání vysvětlení se může jevit jako pokus ovlivnit novináře ještě před položením první otázky, kdy bude novinář zvažovat, zda a v jaké míře využije svého práva odepřít poskytnutí informace v souladu s § 16 odst. 1 zákona č. 46/2000 Sb. tiskový zákon.

Ani Úřad pro zahraniční styky a informace, ani Vrchní soud v Praze se adekvátně nezabývaly tím, že v daném případě se jednalo o novináře, vyslýchaného v souvislosti s jeho činností, dotýkající se vysoké politiky.

Přitom v euroatlantické oblasti nejpozději od vydání rozhodnutí Nejvyššího soudu Spojených států ve věci New York Times v. Sullivan 376 U.S. 254 (1964) patří tisková svoboda mezi preferované svobody, umožňující novinářům volně kritizovat politiky a veřejné činitele, pokud se nejedná o nepravdivé informace uveřejněné buď vědomě, nebo z nedostatečně ověřených zdrojů: debata o veřejných záležitostech musí být nerušená, robustní a široce otevřená. Význam ochrany novinářských zdrojů jako jeden z úhelných kamenů pro svobodu projevu potvrdil ve své judikatuře opakovaně také Evropský soud pro lidská práva, jenž ve věci Goodwin proti Spojenému království (č. 17488/90) zdůraznil, že bez takové ochrany by mohla být ohrožena role tisku jako veřejného strážce, jehož úkolem je poskytovat veřejnosti přesné a spolehlivé informace o záležitostech veřejného zájmu. Nepřiměřené zásahy státních orgánů vůči novinářským zdrojům mohou tyto odradit od pomoci tisku v informování o otázkách obecného zájmu. Právo novinářů zamlčet své zdroje nemůže být považováno za pouhé privilegium, které je možné jim přiznat nebo odejmout v závislosti na zákonnosti nebo nezákonnosti těchto zdrojů, ale za opravdový atribut práva na informace, s nímž je třeba nakládat s největší obezřetností (Tillack proti Belgii č.20477/05, Nagla proti Lotyšsku, č. 73469/10).

Svoboda tisku slouží k naplnění konstitutivních znaků demokratického právního státu tím, že novinářům umožňuje pravdivě informovat veřejnost o otázkách, které jsou předmětem obecného zájmu a komentovat je. To se samozřejmě vztahuje také na novináře publikující výsledky investigativní žurnalistiky v neperiodickém tisku.

Orgány činné v trestním řízení, jako všechny orgány veřejné moci, se musí vyvarovat postupu, který by ohrožoval svobodu slova a právo novináře na ochranu svých zdrojů. Nedůvodné uložení pokuty, nebo uložení pokuty nepřiměřené by bylo takovým jednáním. 

Orgány činné v trestním řízení by se měly vyvarovat ve vztahu k novinářům jednání, které by mohlo vyvolávat dojem, že s novináři je zacházeno jinak a přísněji, než s jinými osobami.

Pouze pro úplnost lze dodat, že Ústavní soud nesdílí názor vrchního soudu a Úřadu pro zahraniční styky a informace, že stěžovatel reagoval „urážlivým a nemístným způsobem“, jako by se „policejní orgán měl jeho představě přizpůsobit“, když trval na jím navrženém termínu k podání vysvětlení. 

Stěžovatel se vyjádřil emotivně, ale jeho reakce neobsahovala nic urážlivého. Orgánům veřejné moci by v těchto věcech obecně slušelo více velkorysosti, stejně jako stěžovateli více zdrženlivosti ve vyjádření.

Tolik Ústavní soud.

A jen na vysvětlenou ještě dodávám, jak jsem se choval podle tajné služby „arogantně a urážlivě“.  V průběhu komunikace s rozvědkou ÚZSI jsem vyjádřil podiv nad tím, proč tajná služba nemůže akceptovat můj návrh termínu výslechu. A napsal jsem jim větu, abych zdůraznil termín, který mi vyhovuje: „Chápete to, nebo si sedíte na očích a nevidíte?“ To bylo vše. Ano, připouštím, že tuto větu jsem do úřední komunikace používat nemusel, a taky jsem se za ni krátce nato ÚZSI omluvil. Nepoužil jsem však jediné urážlivé slovo, nebyl jsem sprostý ani vulgární.

Verdiktu Ústavního soudu, přestože byla má stížnost zamítnuta, si velmi cením. Dal mi v mnohém zapravdu. Ústavní soud se zastal novinářské práce jako takové. 

Stížnost k ústavnímu soudu jsem nepodával a celý spor nevedl o peníze a napařenou pokutu. Šlo mi o princip. Inspekce tajné služby ÚZSI použila metodu nátlaku, kterou považuji za estébácké manýry. Což vypovídá o době, v níž nyní žijeme. Tajná služba se takhle začala chovat až s příchodem premiéra Andreje Babiše do funkce. Předtím jsem nic takového – já osobně – nezažil.

Rád bych některé ústavní činitele, kteří novináře zjevně nenávidí, ujistil, že ve své novinářské práci budu i nadále pokračovat. A pevně věřím, že verdikt Ústavního soudu dodá odvahu i dalším novinářům, aby se nenechali zastrašit a odradit od své práce.