V Sýrii se uskutečňuje i Babišův plán

Turecko včera spustilo ohlašovanou ofenzivu proti Kurdům na severovýchodě Sýrie, prvním aktem byly letecké útoky, při nichž zřejmě hynou i civilisté. Podle mezinárodního práva je to jednoznačně agrese, pro nás pikantní v tom, že ji provádí spojenec z NATO. To, co prezident Recep T. Erdogan tvrdí, totiž že jdou do syrského Kurdistánu vybudovat sanitární kordon, v němž usídlí dva ze svých 3,6 milionu syrských běženců, a pro co nedávno získal i nadšený souhlas českého premiéra Andreje Babiše, je plánem na budoucí potíže.

Náš Babiš sice Erdoganovi nastínil, že by se tato zóna těšila jakési kolektivní pomoci Visegrádu, protože českého premiéra zajímá, jak z Evropské unie dostávat Syřany, a každý prostředek se mu zdá dobrý. Neuvědomoval si nebo nedoceňoval nebo mu to při jeho krátkodobém politickém uvažování bylo jedno, že usazováním uprchlíků ze Sýrie v tureckém protektorátu na severu země se tam budou koncentrovat lidé v průměru nábožensky založenější než ti, co žijí na územích pod vládou Bašára Asada.

Ten si i přes brutalitu své tajné policie a od roku 2011 i syrské armády zachoval přízeň velké, podle toho, co lze zjistit, určitě nadpoloviční většiny obyvatel země, kteří než že by milovali Asada, spíš nechtějí vládu džihádistů. A to za každou cenu. Ale jestliže se na severu země pod patronátem mocného souseda ustaví džihádistický stát (a na brutální džihád nemá v Sýrii monopol Islámský stát, džihádistická je přinejmenším posledních pět let naprostá většina "rebelů"), povede to k rozkolu, neustálému napětí a bojům.

Dobrého na ofenzivě Turecka není nic, dokonce i kdybychom vzali do úvahy obavy Turecka z kurdských povstalců, s nimiž s různou intenzitou válčí a potýká se doma. Kurdové jsou nešťastný národ, jemuž bylo před sto lety odepřeno to, co tehdy většině Evropanů včetně Čechů dopřáno: právo na sebeurčení. Potud je i srozumitelná kritika amerického prezidenta Donalda Trumpa. Jeho tragikomický tweet z pondělka, v němž Turkům slibuje vyhlazení jejich ekonomiky, pokud by udělali to, k čemu včera měli nakročeno, se už brzy může ukázat jako slabá náplast za telefonát, který si den předtím Erdogan mohl vyložit jako zelené světlo od Trumpa. 

A přece Trump není ten, na koho teď naložit hlavní porci viny. Nevelký americký kontingent do Sýrie přišel za Obamy, oficiálně proto, aby bojoval proti Islámskému státu, což i dělal (hlavně leteckou a zbrojní podporou kurdských milicí, které nesly hlavní zátěž boje), ale také proto, že na kurdském území, ještě víc na východ, než na co si brousí zuby Erdogan, leží jediné zásoby ropy a zemního plynu v Sýrii. Pro Asada by jejich ovládnutí byla zásadní hospodářská vzpruha a protilátka vůči embargu uvalenému Západem, jehož hlavní složku tvoří ropné produkty. A svržení Asadova režimu bylo oficiálním cílem politiky USA v Sýrii, než ho odvolala Trumpova velvyslankyně v OSN.

Málo se při kritice Trumpova oznámení připomíná, že vojenská přítomnost Ameriky v severní Sýrii nikdy neměla a dodnes nemá žádnou oporu v mezinárodním právu, na rozdíl od přítomnosti Íránu a Ruska se koná proti vůli syrské vlády, jejíž velvyslanec pořád sedí v OSN, nikdy ji dokonce neschválil ani Kongres. Pokud jde o mezinárodněprávní ilegalitu, Turci jdou bohužel v amerických stopách.

Asi tak do roku 2016 byla rozšířena konvenční moudrost, že Sýrie už se nikdy nespojí, že zůstane rozdělená na zóny jednotlivých vládních a opozičních uskupení. Dlouho podle toho vypadala i politika, kterou dělaly USA, ale i Francie s Německem a Británií, trojice evropských zemí, která je teď po právu zneklidněna Erdoganovou ofenzivou a svolává na zítřek Radu bezpečnosti OSN. Pravda bohužel je, že Turkům by se agrese do Sýrie neprováděla tak snadno, kdyby si předtím z té Sýrie jedna supervelmoc a několik regionálních mocností, většinou našich spojenců, neudělaly střelnici a cvičiště.