„Mě nezajímá, zda to bylo milionkrát opakováno, mě zajímá, jestli je to pravda“
ROZHOVOR s Lanny Davisem
Časopis Foreign Policy je vedle časopis Foreign Affairs jedním ze dvou amerických specializovaných časopisů o zahraniční politice s největší tradicí. Nedávno v něm vyšel článek Putin otravuje Prahu s podtitulkem Ruská korupce začíná v malém, ale rychle se rozrůstá. Text vyjadřuje názor, že snahy Putinova režimu korumpovat ve východoevropských zemích musí být americkou starostí. Obsahuje známé výrazy jako „hybridní válka“ a standardní myšlenky o tom, že střední Evropa není bezvýznamná, že cílem ruské politiky je chaos, oslabení Západu a rozklad jeho aliancí a že USA tomu mají čelit. Ovšem jako hlavní a zároveň jediný příklad kremelské korupce v ČR se v článku rozebírá zbrojařská firma Czechoslovak Group (CSG, dříve známá jako Excalibur). Jak je to s „kremelskou korupcí“, a proč se pod textem objevila oprava vysvětluje v rozhovoru pro Echo24 právník CSG, přední washingtonský advokát Lanny Davis.
Oprava pod textem zní: „Dřívější verze tohoto článku chybně popsala finanční vztah mezi CSG a První česko-ruskou bankou. Rovněž nesprávně popsala vztah mezi Alexejem Běljajevem, Vladimirem Jakuninem a Vladimirem Putinem.“ Oprava se snaží tvářit pokud možno bezvýznamně, ale z toho, že dnes v textu slova První česko-ruská banka vůbec nejsou, vyplývá, že „chybně popsaný finanční vztah“ fakticky znamená, že žádný nikdy neexistoval. Autorem článku je Kristofer Harrison, o němž se uvádí, že byl poradcem ministerstev zahraničí a obrany za prezidenta George W. Bushe a dnes vede poradenskou firmu ITJ Strategies.
V článku přibylo ještě něco: vyjádření amerického právního zástupce CSG. Při přečtení jeho jména každý znalec americké politiky zbystří. Lanny Davis je jedním z nejznámějších washingtonských advokátů a krizových komunikačních manažerů zároveň. V 90. letech musel prezident Clinton čelit řadě zvláštních vyšetřovatelů, z nichž nejznámější byl Kenneth Starr, díky němuž vyšla najevo aféra s Monikou Lewinskou. Davis tehdy zastupoval prezidenta Clintona a stal se známou tváří, která v televizi neúnavně vyvracela každé Starrovo obvinění a jeho mediální interpretace.
Jak se stalo, že se pod článkem ve Foreign Policy objevila oprava?
V Americe máme i novináře, kteří skrývají své chlebodárce a nejsou to opravdoví novináři, jsou jen najatí mluvčí, kteří napíšou článek pro každého, kdo jim zaplatí, a nezveřejní, kdo je platí. Každý v Americe ví, že když píšete článek, i když je to komentář, ale hlavně článek, který vznáší velmi poškozující obvinění o nějaké firmě, tak zaprvé byste pokud možno měli mít pravdu, protože když ne, je to poškozování dobrého jména. A za to jste v Americe občanskoprávně odpovědní. Zadruhé, pokud jste za to placeni, a to i nepřímo, třeba když máte klienta, jehož zájmy s tím souzní, musíte zveřejnit to, že máte takového klienta. Ne že můžete nebo byste to měli zvážit – musíte. Jinak jste nepoctivý a podvádíte čtenáře. Tedy pokud je to legitimní médium, a ne nepoctivé, kterému nevadí zveřejňovat nepoctivé materiály za peníze. Pokud jste legitimní a vysoce respektované médium, tak je to velký problém. Ne pouhá chyba. Časopis Foreign Policy znám dlouhá léta. Jsem v podstatě frustrovaný novinář, vždy jsem chtěl být novinářem, ale stal se ze mě právník. Foreign Policy je prestižní, legitimní organizace. Věta o tom, že SCG obchodovala s První česko-ruskou bankou, to je faktické tvrzení, to není názor. Jak se říká, máte právo na své vlastní názory, ale ne na svá vlastní fakta. Za tím tvrzením nic není, takže je to poškozování dobrého jména, defamace. To byla moje první reakce. Finanční ředitel CSG mi poslal prohlášení, že nikdy neměli žádný vztah s První česko-ruskou bankou, natož aby si od ní půjčovali peníze.
Kdo ten článek napsal?
U jména autora bylo uvedeno, že spolupracoval s ministryní zahraničí Condoleezzou Riceovou a dalšími vládními činiteli. Nevím, jestli je to pravda, nebo ne. Ale jestli si pan Harrison myslí, že se z toho, co udělal ve Foreign Policy, vysmekne, mýlí se. Toto je jen začátek. Hodlám zjistit, kdo je a kdo ho platí, když je tak nedbalý při psaní lživých tvrzení.
Co už jste podnikl?
Jsem ve Washingtonu dost známý, takže když jsem zavolal šéfredaktorovi Foreign Policy, hned mi zvedl telefon. Poslal jsem jim prohlášení finančního ředitele CSG a požádal jsem ho, aby tu nepravdivou větu vyškrtl. Zavolal mi nazpět, že si provedli vlastní ověření faktů a zjistili, že to tvrzení je nepravdivé. Zeptal jsem se ho, zda se dotázali pana Harrisona, jestli se o něco opírá, jestli ho třeba někdo jiný neuvedl v omyl. A zástupce šéfredaktora mi řekl, že jim neuvedl žádnou faktickou oporu pro svá tvrzení. Řekl jsem, že u tak prestižního média je pozoruhodné, že se nechalo takhle využít. Jeho reakce byla, že mají vztek. Požádal jsem ho, aby zveřejnili opravu. Je rozdíl mezi upřesněním či doplněním a opravou. Většina médií nemá problém se zveřejněním upřesnění, ale nerada publikují opravu, protože to implikuje, že zveřejnili něco nepravdivého a škodlivého pro jejich reputaci. A on souhlasil s opravou. Pohybuji se v této branži už hodně dlouho, a je velmi vzácné, když je někdo ochoten připustit, že publikoval nějakou nepravdu, a je ochoten to vyškrtnout. Za dobu, kdy jsem pracoval pro prezidenta Clintona a volal jsem novinářům denně, mohu spočítat na prstech jedné ruky případy, kdy jsem je přiměl připustit, že napsali něco špatně, a donutil je opravit to. Obyčejně se kroutili a říkali, upřesníme to. Před internetem jste nedosáhli ničeho, protože už bylo vždy pozdě. A pak jsem je požádal ještě o něco. Když píšu do novin sloupek, a to i když je to můj vlastní názor, který nijak nesouvisí s žádným klientem a žádný klient mě o to nepožádal, je mou povinností zveřejnit, pokud mám klienta, jehož zájmů by se to mohlo týkat. Jednou se mi stalo, že jsem zveřejnil článek, u kterého mě nenapadlo, že by mohl souviset se zájmy klienta, ale lidé na internetu na to upozorňovali, a tak jsem to tam hned doplnil. Pan Harrison žádné klienty nezveřejnil. Dotázal jsem se, zda se ho na to ptali. A oni se ho na to zeptali a ukázalo se, že má dva klienty, jednu arménskou organizaci a jednu ázerbájdžánskou (v článku se píše, že CSG měla porušit embargo vývozem zbraní do Ázerbájdžánu – pozn. red). Zástupce šéfredaktora souhlasil s tím, že je absolutně nezbytné, aby to zveřejnil. A pak vidím, že se tam objevila v článku autorova věta, že v zájmu transparentnosti uvádí, že má ty klienty. Tak říkám zástupci šéfredaktora, počkejte, to vypadá, že to udělal sám od sebe, ale bylo to na můj tlak. A toto je moje varování: Jestli chce někdo v USA psát něco kritického o CSG, měli by si být jisti, že mají v pořádku fakta.
Od dob, kdy jste zastupoval prezidenta Clintona, prošla americká média změnou – zchudla. Všiml jste si, že se to projevuje na jejich práci?
Ano, ukázal jste na velmi vážný a celosvětový fenomén. Prezident Trump zpopularizoval termín „fake news“. On tím často myslí něco, co je pravda, nicméně s ním musím souhlasit, že falešné zprávy, které mohou někomu trvale zničit reputaci i život, jsou dnes naší realitou. Podkopávají tradiční média, v nichž bývali ověřovatelé faktů. S nástupem internetu je tu džungle, kde je možné všechno. Pan Harrison by patrně mohl říct: Já jsem si na internetu vygooglil spousty zpráv o tom, že CSG měla finanční vztah s První česko-ruskou bankou. Teď spekuluji, ale bezskrupolózní lidé mají tuhle možnost. Šéfredaktor musí říct: Mě nezajímá, zda to bylo milionkrát opakováno, mě zajímá, jestli je to pravda. Takže já vlastně pro klienty, kteří si to můžou dovolit, zastávám fact-checking. Používám světlo – ne výhrůžky, ale transparentnost, denní světlo, to je má zbraň. Jediné, čím vyhrožuji. Foreign Policy jsem nehrozil soudním procesem. Jen jsem požadoval, aby opravili, co bylo nepravdivé.
V posledním roce se dostala do povědomí komunikační firma Fusion GPS. Zprostředkovala pro Demokratickou stranu vytvoření tzv. Steeleovy složky o kontaktech Donalda Trumpa s Ruskem. Ukázalo se, že zároveň pracuje pro ruského klienta, Prevezon Holdings, na zrušení tzv. Magnitského zákona. Takové firmy mají dnes mnohem větší zdroje než zchudlá média a někteří se obávají, že novináři jsou na nich závislí...
Ano, a takových firem jako Fusion GPS je hodně. Je to dobrý příklad nebezpečí nedostatku světla. Nebudu komentovat konkrétně Fusion. Já sám někdy používám investigativní organizace ke zjišťování fakt. Ale moje filozofie je, že jsou v pořádku, pokud dodržují zákony, ale nemusím nutně věřit všemu, s čím přijdou. Musím si sám všechno ověřit a nesu za to pak odpovědnost.
Jak se díváte na zvláštního vyšetřovatele Roberta Muellera a jeho vyšetřování ruského zasahování do volební kampaně?
Na to je jednoduchá odpověď. Za těch 47 let, co jsem ve Washingtonu, jsem nikdy neviděl takovou operaci. Ani jediný únik informací. Nikdy od něho nic neuniklo. Ve Washingtonu unikají informace pořád, protože lidé mají přátele. Jdete na večeři se známým, který pracuje pro Muellerův tým, tak se ho zkusíte zeptat, na čem pracují. Když jsem pracoval pro prezidenta Clintona, z týmu zvláštního vyšetřovatele Kennetha Starra unikaly informace jako řešetem. Třeba jsem seděl v restauraci na obědě a viděl jsem, jak u vedlejšího stolu vyšetřovatel ze Starrova týmu brífuje reportéra. Šel jsem k nim a říkám: „Dobrý den, já jsem Lanny Davis.“ Vypadali, že by se nejraději schovali pod stůl. „Zveřejníte, že jste nás tu viděl?“ ptal se ten novinář. „Jasně,“ říkám, „vydám tiskové prohlášení!“ Samozřejmě jsem si dělal legraci. Ale Muellerův tým je jiný a Donald Trump by z něj měl mít strach. A on z něj má strach. Protože on nesnese denní světlo. Proč? Fakta pro něho nevypadají dobře. Tedy, to je moje domněnka. Mueller je jediný, kdo viděl fakta na denním světle, a od něho žádné informace neunikají. Nikdo neví, co dělá, pokud neoznámí, že dosáhl soudního obvinění nebo dohody o vině.
Kdybyste měl Donaldu Trumpovi radit jako právník, doporučil byste mu být vůči Muellerovu vyšetřování kooperativnější, anebo agresivnější?
My jsme byli vůči Kennethu Starrovi často agresivní, když jsme usoudili, že šel za čáru – což on často dělal, třeba když nechával unikat bulvární informace. Ale u prezidenta Trumpa je problém, že útočí takovým způsobem, že to vypadá, že něco provedl. Kongresman Trey Gowdy je velmi stranický republikán a člověk, kterého nemám moc rád, protože útočil na Hillary Clintonovou při kongresovém vyšetřování kauzy Benghází, ale je to bývalý státní zástupce a nedávno řekl na adresu Donalda Trumpa: Když jste nevinný, přestaňte se chovat, jako byste nebyl.