Když lobbisté ani zákonodárci neví, co činí

Přestože Česká republika dlouhodobě vychází v žebříčcích jako země, kde jsou lidé ohroženi chudobou nejméně z celé Evropské unie, jsou jedním z velkých politických témat posledních let exekuce a na ně navázané oddlužení. Na společenskou poptávku zareagovalo v minulých letech Ministerstvo spravedlnosti a klubko problémů začalo rozmotávat novelou insolvenčního zákona. Je to citlivé a společensky výbušné téma, které se ve veřejné debatě často vykládá pod vlivem zájmových skupin často matoucím a zavádějícím stylem.

Finální podoba novely insolvenčního zákona z dílny tehdejšího ministra Roberta Pelikána se dostala do Poslanecké sněmovny až na samotný závěr minulého volebního období. Nejzásadnější přelom v zadlužení Čechů se ale odehrál již dříve. Hlavní roli přitom nesehrálo ministerstvo spravedlnosti, ale poslanecký návrh lidovce Jaroslava Klašky. Ten od roku 2016 zavedl, i přes její tehdejší intenzivní odpor, dozor České národní banky nad poskytovateli spotřebitelských úvěrů. Stanovil také jasná kritéria, která musí každý poskytovatel spotřebitelských úvěrů splňovat. Počet těch, kdo nabízeli spotřebitelské úvěry, se prakticky okamžitě snížil z desítek tisíc (často pouličních poskytovatelů) na pouhou zhruba stovku, o které se dá říct, že jsou to poskytovatelé vesměs seriózní. Tato změna, v odborných debatách právem nazývaná lex Klaška, je považována za absolutní pozitivní přelom v zadlužení českých domácností. Právě díky ní se podařilo prakticky vymýtit problematické praktiky při poskytování spotřebitelských úvěrů.

V tomto volebním období byl předložen téměř stejný návrh insolvenčního zákona jako v minulém. Hlavním pilířem byla změna umožňující oddlužit po sedmi letech člověka, který za tu dobu nezaplatí věřitelům byť jedinou korunu, zatímco insolvenčnímu správci zasílá zhruba tisíc korun měsíčně. Většina poslanců věděla, že je značná poptávka po novelizaci oddlužení, předložená novela byla ale stejně jako ta minulá tak nekvalitní, že se pro ni ve sněmovně nepodařilo získat podporu.

Poslancům i ministerstvu spravedlnosti, tentokrát již s jiným ministrem v čele, proto bylo záhy jasné, že je třeba spojit síly a zákon ve sněmovně prostřednictvím pozměňujících návrhů přepracovat tak, aby napravily spoustu jeho chyb, doplnily zcela zásadní procesní ustanovení odbřemeňující soudce od zbytečné agendy a oddlužení se zpřístupnilo většímu množství potřebných. Hlavními aktéry změn byli poslanci Marek Výborný za lidovce a Patrik Nacher za ANO.

Ve třetím čtení byl sněmovnou schválen zákon, který se od původní předlohy podstatně lišil. Hlavní změnou již nebylo úplné automatické oddlužení při splnění základních podmínek, ale požadavek na splacení alespoň 30 procent dluhů během pěti let s možným snížením této hranice, pokud dlužník projeví snahu splácet. Další dvě významné změny spočívaly v povinnosti dlužníka zaplatit svým věřitelům alespoň tolik jako insolvenčnímu správci (Nacher) a limit pro výši spláceného příslušenství dluhu na sto procent výše jistiny dluhu (Výborný).

Senátoři vrátili insolvenční zákon do sněmovny se změnami, které rušily povinnost splatit v základním režimu alespoň 30 procent dlužné částky a měsíčně odvést věřitelům alespoň tolik jako insolvenčnímu správci. Doplnili však ustanovení, které mělo za cíl korigovat chování dlužníka a motivovat ho ke splácení v situaci, kdy odpadla ona třicetiprocentní spodní hranice. To bylo, mimo jiné, provedeno tak, že z oddlužení by byl vyloučen každý, z jehož chování před podáním návrhu na oddlužení bylo možné usuzovat, že chtěl poškodit své věřitele.

Podle návrhu Senátu by proto bylo nutné zkoumat chování dlužníka před podáním návrhu na oddlužení a to bez jakéhokoliv časového limitu v minulosti. Senátem navržené ustanovení tak úplně obrátilo logiku obdobných pravidel, standardně zohledňujících chování dlužníka po podání návrhu na oddlužení.

Důvodem upozadění otázky poctivosti či nepoctivosti dlužníka je často složité prokazování úmyslu, ale i skutečnost, že úpadek je zkrátka téměř vždy důsledkem většího či menšího pochybení dlužníka. Následuje časté vytloukání dluhového klínu klínem, nové půjčky na vyplacení starých, zpeněžování movitých věcí pod rukou, fingované rozvody, upřednostňování věřitelů, kterých se dlužník více bojí (banky, finanční úřad, lichváři), manka, zpronevěry. Velmi rozšířená je i práce za hotovost „na černo“ z důvodu již běžící exekuce a práce v „šedé ekonomice“, což by však již naplňovalo definici jednání směřujícího k poškození věřitele. Stovky tisíc lidí z oné šedé ekonomiky by tak podle senátní verze zákona na oddlužení nedosáhly.

Na rozdíl od sněmovní verze byla ta senátní podstatně restriktivnější, byť byla médii, neziskovými organizacemi, senátory a mnohými poslanci prezentována zcela opačně. Jako řešení vpouštějící do oddlužení dlužníků více. Náhled na to, kdo a za jakých podmínek má být oddlužen, je bezesporu záležitostí osobního názoru. Zdá se, že v tom tomto případě však došlo k hromadnému omylu, kdy se prezentace obsahu normy značně míjela s jejím skutečným legislativním zněním.

Již nyní má soud podle insolvenčního zákona právo zamítnout návrh na povolení oddlužení v případě, že lze se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládat, že je jím sledován nepoctivý záměr. Prokázání nepoctivého záměru podle této dikce však v praxi naráží na problém s nedostatkem důkazů. Jednoznačné prokázání nepoctivosti tak bývá velmi obtížné.

Prokázání chování před podáním návrhu na oddlužení, ze kterého by bylo možné usuzovat, že dlužník chtěl poškodit své věřitele, by se s velkou pravděpodobností rovněž často potýkalo s problémy při dokazování. Tyto potíže by pravděpodobně o něco snížily počet zamítnutých návrhů, nicméně ne proto, že by se dlužník nedopouštěl poškozování věřitele, ale z důvodu malé motivace takové jednání složitěji dokazovat.

Samotné oddlužení ale vychází z konceptu odpuštění – i sám zákon hovoří o odpuštění dluhů. A pokud mluvíme o odpuštění, počítáme přirozeně s nějakými odpouštěnými hříchy, chybami. Udělat z absence takového předchozího hříchu podmínku pro oddlužení je logickým nesmyslem. Odmítnutí senátního návrhu proto není třeba litovat. Na místě je spíše poučení, že ve navrženém legislativním textu není vždy to, co ty či ony skupiny sebepřesvědčivěji prezentují, že v něm obsaženo je.