Mrzuté výročí svobody a rozmrzelá společnost
Svobodo, ty jsi jak zdraví, jen ten tě cení, kdo tě ztratil, parafrázuji Mickiewicze. Svoboda je paradox, jakmile je, je neviditelná jako čirý vzduch a objeví se špinavé obrysy všeho špatného, k čemu byla použita. Svoboda je volba, obsah nemá.
Všechny komentáře k 17. listopadu, dokonce i ty oslavné, polemizují s mrzutou náladou a rozčarováním. Takhle jsme si svobodu nepředstavovali. Už dlouho průzkumy veřejného mínění ukazují, že polovina obyvatel považuje ekonomickou situaci za špatnou a jen třetina je jakž takž spokojena. Sedmnáct procent (snad důchodců) by se nejraději vrátilo k jistotám a stabilitě socialistického režimu, k zajištěné budoucnosti. Tomu se nelze divit, většině společnosti v onom neheroickém převratu týden po pádu berlínské zdi nešlo o svobodu ani o národní nezávislost, ale o životní úroveň Západu a k těm trojnásobným německým a rakouským platům a pětinásobným důchodům jsme se moc za to čtvrtstoletí nepřiblížili (na dovolené na Jadranu to vypadá dokonce hůř) a zřejmě už ve stagnující Evropě a přeregulované Unii ten propastný rozdíl nesnížíme. A ta naše monumentální korupce, není to k vzteku, že máme oligarchy multimilionáře a miliardáře, politické i nepolitické rozkradače tzv. národního majetku? Neměla snad být demokracie rovnou příležitostí pro každého? Byl vůbec u nás nějaký velký majetek nabyt poctivě? Možná i byl, ale jen blbec by tomu věřil.
A co inteligence, jak říkáme naší chudé střední vrstvě? Ta je teprve naštvaná. Jedni naříkají nad ztrátou stabilního demokratického systému dvou stran, jenž se pod mafiánským tlakem politických podnikatelů rozpadl na malé ideově vyprázdněné partaje, které jsou ochotny jít do koalice s každým. Jak je to možné a co s tím? Jiní si stěžují, že už v politice nevadí dávní estébáci, že jsme se nevyrovnali s komunismem, když většina lidí nepovažuje ta bezvýchodná tíživá normalizační léta za totalitní. V Babišových lidovkách se dokonce objevil zakuklený paján hlavního komentátora na majitele novin a úspěšného politika, který se „veze na vlně nové aktivizace nestranické politiky“ (neříká však manažerské) a příklady uvádí jen z horní dolní, kde o makroekonomii a směřování státu diskutovat netřeba. „Jsme svědky opětovného pokusu lidu uchopit moc a z uvolněné energie sice profituje Andrej Babiš, ale nejen on.. mogul financministr – i jeho oponenti.“ Hm, hm – rozumí tomu někdo? Tak takhle má vypadat Havlova nepolitická politika! Babiš je pro autora nechtěným leč pozitivním důsledkem listopadu. A jiný filosof se zamýšlí zda nakonec pod oním mogulem nevyrosta nová elita národa. Mrtvý je listopad, konstatuje tamtéž historik soudobých dějin „národ byl sjednocen nikoli tím, co chtěl, ale jen tím, co nechtěl. Je třeba začít znovu.“ Ozvali se i dávní chartisté, že naše demokracie nechrání lidská práva, oligarchie řídí justici! Zřejmě se zasekli jak dávná gramofonová deska a vidí problém práv za každým rohem. Nemáme snad právní stát? Nemáme snad svobodu? I studenti se k výročí srotili a vrhají vejce na chrapounského prezidenta? Ale jak psát o jeho vulgaritách a nešířit nákazu sprosťáren v mediích?
Odpověď na deziluzi z popřevratového vývoje je snadná. Chtěli jste víc, než bylo možné. Kdybyste měli dnes alespoň o polovinu vyšší životní úroveň, ani ta občasná korupce politiků by vám tolik nevadila, tak jako nevadila v letech konjunktury. Občanské ctnosti jistě nejsou zárukou dobré politiky (poctivý blbec nikomu neprospěje), ale bez skutečné elity conditio sine qua non není dobrá politika možná. A kde ji měla tahle mladá republika po třech vlnách emigrace a mezidobé likvidaci těch co neutekli asi brát! (1938/39, 1945/48, 1968/9). Málokdo chtěl slyšet, že politika nezbytně souvisí se zájmem o veřejné neosobní blaho. Ta lepší polovina národa, jak říká Milan Kundera, si v roce 1946 volila komunisty a jejich souputníky a měla, co chtěla, jediného zvoleného komunistického premiéra na světě a stranou prošly za ta čtyři desetiletí více než tři miliony lidí. Světový rekord. Nechtějte na nich, aby nevzpomínali s nostalgii na mladá bujná léta! A to ještě zprostředkovaně ovlivňují své děti, které do strnulého oka totalitarismu nepohlédly. Je ale vůbec možné předat osobní zkušenost se zlem? Někdy mám o tom pochybnosti.
V národě prošpikovaném fízly a donašeči, jakoby okupoval sám sebe, v národě bez křesťanských ctností, který přijal korumpující logiku normalizačního, ideologicky vyčerpaného režimu (1969-89) – který ovšem nežádal víru, nechtěl převychovávat a vystačil si s málem – jen držet hubu a krok. Úlitbu moci tence rozprostřel na celou společnost, takže přestala být morálním problémem. Vždyť tu byl režim navždy a všichni chtějí žít. Národ, který se na rozdíl od naších sousedů tak masivně s režimem zapletl a převrat mu spadl do klína, elitu mít prostě nemohl a ještě dlouho mít nebude. Chartisté byli většinou stateční podivíni- nemohlo to být jinak v moři apatie a nenápadné kolaborace - a k politice svobody měla vlohy jen nepatrná menšina.
Mohl snad Havel zachránit zdemoralizovanou společnost tím, že by nechal pro výstrahu pověsit nejtěžší zločince a zakázal komunistickou stranu (a jejím členům i strany ostatní), jak navrhoval anglický filosof Roger Scruton? I kdyby si Havel nemyslel, že nejsme jako oni (čirá demogagogie, když jde o zločin a trest), v humanistické Evropě konce století to možné nebylo. A Západ ani neuznává rovnítko mezi nacismem a komunismem. Je takové historické pravidlo: kde nejsou barikády a oběti, tam se netrestá. Svoboda se musí vybojovat, aby měla smysl. Bude těžké vymanit se z bahna plebejské, bezzásadové a nefunkční demokracie, když chybí vzájemnost a společenství. O kvalitě moci ale nakonec rozhoduje elita a její ideály, nejen pragmatický manažerismus. Ať se nám to líbí nebo ne, vnuceno bylo lidu křesťanství a osvícenství i nová víra lidskoprávního humanismu.
Zezdola lze však protestovat a to není málo. Je to někdy také jediná cesta k nápravě.
