Třicetiletou bitvu s komunisty prohrál, ale další už tajně vedl

V kopcích na Valašsku už bylo po žních a také sedlák Jan Sedláček měl na svém poli sklizeno. Když se 6. září 1983 vracel domů, sledovala ho Veřejná bezpečnost až na statek: „Domovní prohlídka!“ oznámili mu strážmistr Hlaváč z Velké Lhoty a poručík Koňařík z Hovězí. „Ogaři z Valašska to byli! Žádní Rusi nebo nějaká takováhle banda,“ vypráví Sedláček. Policisté ho vyzvali, aby je zavedl do sýpky. Našli tam něco, co ještě neviděli. Sklad ilegálně ze Západu dovezených knih s křesťanskou tématikou, třeba Prorok Jonáš, Očekávání Boha, Příběhy dosud živé. Věřím.

Křesťanská rodina a další. Hromada knih naskládaných na sýpce měla na výšku alespoň metr. Příslušníci VB ze Lhoty a Hovězí se literaturou probírali: „Pane Sedláček, co to tady máte?!“ ptali se. „Tož, to sú knížky. Přivezli je ze západního Německa,“ vysvětloval klidným hlasem hospodář. „Lojzo! Volej státňáky!,“ reagoval poděšeně policista Koňařík. Netrvalo ani hodinu a po dvoře pobíhalo tolik policistů, kolik jich Jan Sedláček pohromadě ještě neviděl. Bylo mu tenkrát dvaapadesát let a na valašských kotárech bojoval s komunisty od chvíle, kdy se dostali k moci. Knihy putovaly do policejního skladu a Jan Sedláček do vazby.

 

 

Darováno partyzánům

Jan Sedláček se narodil v Růžďce nedaleko Vsetína v roce 1931 a od dětství se učil hospodařit. Na valašských pasekách žili tehdy lidé převážně v dřevěných roubenkách, zděných domů bylo jenom několik. Jedním z nich byla evangelická fara v Růžďce, kam před válkou pravidelně přijížděli kazatelé z Evropy i zámoří. Díky těmto stykům se otec Jana Sedláčka dostal v mládí na roční praxi do Německa a mezi sedláky na Vsetínsku byl velmi vzdělaným odborníkem. „Nelhat, nekrást, nepodvádět a pomáhat druhým. To byla výchova, kterou jsem doma dostal,“ vzpomíná Jan Sedláček na svého otce. A nacistická okupace brzy prokázala, že to táta myslel vážně.

Hospodář Sedláček dva roky schovával Karla Vaculíka, uprchlíka z totálního nasazení v Německu. Kromě toho vybudoval na několika místech v krajině skrýše, které plnil moukou a potravinami na pomoc partyzánům v okolních kopcích. „Darováno partyzánům,“ stojí ručně psáno na zažloutlém listu papíru, na který si otec Jana Sedláčka napsal po válce seznam. „250 kg vepřového masa a omastku, 300 kg chleba, 120 kg pšeničné mouky, 700 l mléka, 25 kg másla, 300 kg bramborů, 400 ks vajec.“ Sedláčkovi měli za války štěstí. Zatímco překladiště knih se o třicet let později komunistické bezpečnosti podařilo odhalit, úkryty pro partyzány a na zásoby zůstaly před gestapem utajené.

Jeho tetu by soudruzi umlátili, moc toho o nich věděla

A ještě jednou se hospodářství rodiny Sedláčkových stalo úkrytem pro člověka v nebezpečí. Krátce po roce 1948 Sedláčkovi ukrývali na statku tetu Františku Švagerovou, která utíkala před StB. Za války pomáhala partyzánům a dobře si pamatovala, kteří komunisté se chovali zbaběle nebo dokonce s nacisty kolaborovali. „Ona by byla druhou Horákovou. Ale jí by nesoudili. Umlátili by jí někde na cele,“ říká Sedláček. Po několika měsících přes různé kontakty se jim tetu podařilo dostat do západního Německa. „Tušili jsme, že nebude dobře. Ovšem nevěděli jsme, že bude tak zle,“ komentuje 50. léta Jan Sedláček.

S JZD život ztratil barvy

Uhájit soukromé hospodaření se zdálo být nemožné. Dole v úrodných nížinách pod Beskydami začínali v polovině padesátých let komunisté nahánět rolníky do JZD. Združstevňování se postupně blížilo i do hor. Sedláčkovi vzdorovali. Povinné odvody zemědělské produkce a potravin, takzvané kontingenty, podobně jako za války plnili s nasazením všech svých sil. Nátlak vyvrcholil v roce 1960, kdy na Valašsku nastal masivní nábor rolníků do družstev. Někdy i dvakrát týdně musel Sedláček na zasedání takzvané socializační komise. Její členové ho přemlouvali a vyhrožovali mu. Když zaťatý Sedláček dokola odmítal, přišel o své pole tzv. hospodářsko-technickou úpravou. To nebylo nic jiného než obyčejná krádež vydávající se za výměnu. JZD zabralo hospodáři deset hektarů půdy u jeho statku a přidělilo mu vzdálený, technikou nedostupný pozemek. V roce 1976 pamětník, vzhledem k tomu, že se zadlužil stavbou stájí, cítil už beznaděj z politického vývoje a nakonec vstoupil do JZD. Zlomili ho téměř po třiceti letech odporu: „Podepsal jsem jim to. Svět ztratil barvy. Ale už jsem nemohl dál,“ vysvětluje Sedláček.

Když nebylo nic jiného, tak šířil Chartu 77

V jedné bitvě hospodář pod nátlakem ustoupil, jinou už tajně nějakou dobu vedl a do další se chystal. Ukrývání a distribuci křesťanské literatury pašované ze Západu vnímal Jan Sedláček jako službu druhým, tak jak ho to učil otec. Když se však v lednu 1977 objevilo prohlášení československých disidentů Charta 77, začal se po dokumentu shánět. Režim spustil mohutnou kampaň proti autorům i signatářům a to sedláka z Růžďky nenechalo klidným.

A tak se po valašských kopcích začal šířit dokument, jehož autory označovali komunisté za nepřátele socialismu č. 1. Jeho rozmnožování bylo u Sedláčkových rodinnou záležitostí. Otec diktoval text, dcera Chartu přepisovala na stroji a pamětník ho rozdával po okolí. Největší radost a zadostiučinění měl, když dokument přinesl některému z komunistů. „Jen si to přečti a pak mi řekni, co je na tom špatného,“ podal Chartu předsedovi JZD, ve kterém pracoval jako řidič a cestář. „Já jsem si to nemohl odpustit po tom příkoří, které jsme od těch komunistů zažili,“ vysvětluje Sedláček, proč Chartu 77 šířil. Nepodepsal jí. Na valašských kopcích se prý cítil od chartistů daleko. Jednak vzdáleností, ale také postavením: „Připadal jsem si tady proti nim hodně dole. Oni byli intelektuálně o tři patra výše,“ vysvětluje.

Na rok do kriminálu

Režim hledal způsob, jak vzpurného Valacha skřípnout. Za literaturu a Chartu 77 se to jaksi k novým pořádkům nehodilo. V lidově-demokratickém zřízení přeci podle komunistů žádní političtí vězni neexistovali. Sedláčka odsoudili za rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví. Kromě zahraniční literatury a Charty 77 našla totiž Státní bezpečnost při domovní prohlídce také zemědělskou techniku, kterou Jan Sedláček nakupoval a opravoval. Po půlroční vazbě dezorientovaný a psychicky zničený Sedláček podepsal výpověď, že všechno ukradl. U soudu dostal sedm měsíců vězení s podmíněným odkladem na jeden rok. K tomu pokutu tisíc korun.

Režim nás okrádal a pak to prošustroval

V roce 1993 se JZD Růžďka rozpadlo a Jan Sedláček ve svých dvaašedesáti letech začal svobodně „na své triko“ hospodařit. S manželkou a dcerou se o statek stará dodnes. Svůj život sedláka v socialistickém Československu s odstupem času komentuje: „Kdybych věděl, kdybych jenom tušil, co prožiju, tak bych tady nikdy nezůstal! Já bych si tu existenci vybudoval někde ve svobodném světě. Když sleduji současnou politickou situaci, říkám dětem, ať se učí cizí jazyky.“