1

Renesance evropského zbrojního průmyslu?

Témata:

Řadu let to nešlo po dobrém, ale zdá se, že nyní to půjde po zlém. Řeč je o evropských státech a o jejich trestuhodně zanedbaných investicích do obrany a bezpečnosti. Dění na Ukrajině i na Středním Východě a navíc nátlak amerického prezidenta Trumpa, to vše (snad) způsobí, že již Evropa nebude spoléhat jen na pomoc USA a bude schopna se lépe starat sama o sebe. Nabízí se otázka, co z toho vyplývá pro evropský zbrojní průmysl.

Na americké zbrojovky čekají zlaté časy, neboť Trump rozhodně nechce v obranném rozpočtu škrtat. Hodlá pochopitelně dosáhnout toho, aby americké ozbrojené síly dostaly za vynaložené peníze co nejúčinnější zbraňové systémy, ale avizované plány zvýšení počtu bojových letounů a lodí, posilování nukleární triády či budování protiraketové obrany napovídají, že si americké firmy o zakázky nemusejí dělat starosti. Optimismus v nich však zřejmě vzbuzuje i Trumpova zahraniční politika a jeho přístup k americkým spojencům.

Je zřejmé, že Trump bude sázet především na regionální velmoci, které mají také svoje vlastní zájmy, ale ty mohou fungovat (většinou) v synergii s americkými. Mezi tyto země náleží např. Velká Británie, Polsko, Austrálie, Japonsko, Izrael či Egypt. Od nich USA očekávají, že vedle zajištění svojí obrany mohou podporovat prosazování amerického vlivu, a to i prostřednictvím moderních amerických zbraní. Dá se proto očekávat, že Trumpova vláda povede velmi aktivní (spíše asertivní, ne-li agresivní) zbrojní exportní politiku.

Ta bude samozřejmě cílit i na další státy Aliance, jelikož Trumpův tlak na to, aby se evropské země více staraly o svou bezpečnost, nejspíše zahrnuje i předpoklad, že pak Evropa bude více kupovat americkou techniku. A to vše zapadá i do Trumpových plánů revitalizace amerického průmyslu a vytváření pracovních míst. Navzdory kritice médií je totiž jeho strategie „America First“ ve skutečnosti zjevně dobře promyšlená.

Evropa v tomto smyslu tahá za kratší konec provazu, protože řadu kategorií techniky již země EU samy nevyrábějí. Spolu s redukcí armád po studené válce se totiž redukovaly nebo zrušily mnohé nadějné zbrojní projekty, což se odrazilo ve vývojových a výrobních kapacitách firem. Situaci zhoršila i ekonomická krize na konci minulé dekády, jež nabízela velkou šanci, ovšem evropské země tehdy reagovaly přesně opačně, než měly.

Tato krize totiž představovala šanci na obnovení evropského zbrojního průmyslu, avšak místo jejího využití se škrtalo ještě více. Redukce zbrojení byla skutečně absurdní, takřka školáckou chybou, jež poukazuje na neznalost fungování zbrojního průmyslu a ekonomiky obecně. Bylo by však mylné z toho vinit pouze evropské státy, jelikož něčemu podobnému trochu podléhala i Obamova administrativa. Ta však nemohla v tomto smyslu napáchat tak velké škody, jelikož v USA mají zbrojovky přece jen daleko silnější pozici.

Nyní je však potřeba krátký historický a ekonomický exkurs, který lze začít konstatováním, že americká ekonomika prošla za druhé světové války zcela zásadní transformací. USA, kde byla produkce zbraní dříve jenom slabým sektorem, se změnily na „zbrojnici demokracie“, resp. na ekonomiku s velkým vlivem zbrojních firem. A tak to zůstává pořád. Vtip je však v tom, že se nejedná o jakousi chybu, ale naopak o vymoženost.

Vývoj a výroba zbraní totiž tradičně tvoří sektor s extrémně vysokou přidanou technologickou hodnotou a obrovským multiplikačním efektem. Zbraně jednoduše vždycky „táhly“ vědecký a technický vývoj a takříkajíc roztáčely kola ekonomiky. To neplatí jen v USA, ale kdekoli, a to včetně České republiky. Studie prestižní firmy EY zjistila, že každá koruna vložená do zbrojní zakázky vygeneruje v české ekonomice 2,80 Kč.

Problém spočívá ve faktu, že se to pochopitelně nestane hned, nýbrž až v průběhu více let, což ale politici zpravidla nevnímají, jelikož (čest výjimkám) přemýšlejí v horizontu jednoho, max. dvou volebních období. V době krize jsou tedy sociální dávky rozdávány daleko ochotněji než investice do výzkumu, vývoje a výroby, jež by přinášely vzestup ekonomiky a pracovní místa. S tím souvisí i další nesmírně důležitá věc, kterou si dodnes jen málokdo uvědomuje, ale která se velmi významně podílí na sile americké ekonomiky.

O moderních zbraních se někdy mluví jako o „drahých“ či „předražených“. Ve skutečnosti ale za tímto tvrzením stojí absolutně mylná představa, že vláda utrácí miliardy za zbrojní zakázky a tyto miliardy následně mizí kdesi v nenávratnu. Realita je však úplně opačná. Veliký zbrojní kontrakt (třeba na letadlovou loď za deset miliard dolarů) sice získá primární dodavatel, avšak ten okamžitě zadává zakázky subdodavatelům, kteří ve výsledku získají až dvě třetiny celkové sumy, kterou na onen primární „velký“ kontrakt uvolnil stát.

A to je jen začátek, protože velká část těchto financí potom směřuje do výplat zaměstnanců od špičkových vědců po ocelářské dělníky. To ovšem logicky znamená, že minimálně třetinu pak vláda ihned inkasuje zpět jako daně, pojistné atd. Multiplikační efekt navíc funguje i tak, že se díky oné zakázce vyvíjejí nové technologie, materiály a výrobní postupy, které se samozřejmě uplatní i jinde, což přináší ekonomice další profit.

Zbrojní průmysl však samozřejmě musí být spojen s jinými odvětvími, jež tak z jeho výsledků mohou čerpat. SSSR také utrácel za zbraně obrovské částky, jenže pro jeho slabou ekonomiku to byla strašlivá zátěž a zbrojní průmysl byl téměř totálně oddělený od ostatních sektorů, takže onen multiplikační efekt fungoval jen slabě. Sovětský svaz tudíž nakonec sám sebe „uzbrojil“, kdežto celá Amerika ze zbrojení ohromně těžila a stále těží.

Abychom to stručně shrnuli, v USA bylo zkalkulováno, že ona desetimiliardová zakázka se za nějakých deset let do státního rozpočtu vrátí a stane se ziskovou! Z krátkodobého hlediska tak jsou zbraně skutečně „drahé“, ovšem z hlediska dlouhodobého jsou vlastně „zdarma“, protože vláda těmito investicemi jen udržuje peníze v oběhu. Ale pozor, samozřejmě to platí výhradně v situaci, kdy se zbraně vyvíjejí a vyrábějí „doma“, nikoli v situaci, kdy se importují, neboť to znamená výdělek pouze pro zahraniční zbrojovku.

Proto se dnes při dovozu zbraní tak často žádají i „technologické transfery“, licenční produkce či angažmá místních subdodavatelů. Na tomto základě si řada kdysi zaostalých zemí postupně vybudovala silný domácí zbrojní průmysl, jak dobře ukazuje např. Indie. Do jisté míry to platí i pro Izrael, ovšem ten tradičně podporuje spíš originální výzkum a vývoj. Podobně se chovají také další „malé a ohrožené“ země, které svou nevýhodu v kvantitě musí kompenzovat sázkou na kvalitu, typicky např. Jižní Korea nebo Tchaj-wan.

Právě Izrael a Jižní Korea se tak řadu let střídají na prvních dvou místech žebříčku zemí podle toho, kolik procent HDP vynakládají na výzkum a vývoj. Obě dávají přes 4 % HDP, následuje Japonsko a Singapur s více než 3 %. Teprve pak nacházíme v žebříčku evropské země (a to tři skandinávské) a po nich Tchaj-wan, Rakousko a Švýcarsko. Německo tedy stojí až na počátku druhé desítky a na jejím konci figuruje Česko.

Zajímavá (a současně trochu tristní) jsou ale i absolutní čísla, tedy čisté finanční sumy, jelikož USA i Čína investují do výzkumu a vývoje větší částky, než kolik činí součet všech členů EU, kdežto Izrael (rozlohou odpovídající přibližně Moravě) investuje v absolutních číslech víc než většina zemí EU. Nelze se tedy divit, že maličký židovský stát dokáže ve výběrových řízeních na dodávky výzbroje porážet západoevropské giganty.

Vrátíme-li se k úvodní otázce, je zřejmé, že perspektivy evropského zbrojního průmyslu zatím příliš zářivě nevypadají. Evropské státy (snad) začínají chápat, že si svou obranu a bezpečnost musí zajišťovat hlavně samy, ale zatím se bohužel nezdá, že by to provázely větší investice do budování (resp. obnovování) domácích kapacit pro vývoj a výrobu vojenské techniky. Stále se mluví, ale konkrétní činy ve většině zemí nepřicházejí. Mezi nepočetné výjimky náleží Poláci, kteří cílevědomě kráčí k pozici regionálního hegemona.

Vinu však nenesou jen politici, kteří vesměs nedokážou dlouhodobě plánovat, problém je také v tom, že zbrojní průmysl má v Evropě (na rozdíl od USA, ale i Izraele, Ruska a dalších zemí) takřka image „nutného zla“. Ve skutečnosti ovšem armáda i její výzbroj tvoří zcela normální a nezbytnou součást moderního státu a jeho schopnosti bránit a prosazovat svoje národní zájmy. Naneštěstí se i z tohoto pojmu stalo málem sprosté slovo.

Někteří politici a novináři označují Trumpův slogan „America First“ za „nacionalismus“, aniž by si povšimli, že Trump prostě jen chce vrátit mezinárodní politiku do normálního stavu, což zahrnuje mj. prosazování národních zájmů. Trump ostatně dodal, že na totéž má právo i každá jiná země. Do toho samozřejmě náleží také podpora domácího zbrojního průmyslu. Právě tuto část projevu by si měla Evropa znovu poslechnout.

 

/
Vojenský a bezpečnostní analytik

Vojenský a bezpečnostní analytik a publicista. Zabývá se tématy moderních zbraní, ozbrojených sil, konfliktů a bezpečnostních hrozeb. Pravidelně přispívá např. do časopisů ATM, Střelecká revue, Válka Revue nebo II. světová a vydal knihu Zbraně 21. století (2009). Narodil se v roce 1983 a žije v Tišnově.

Názory Více

Online zprávy Více

Vážení diskutující,
Echo24.cz chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky urážlivé, vulgární, xenofobní, odkazy na jiné internetové stránky či takové příspěvky, které odporují obecné lidské slušnosti. Před vložením vašeho příspěvku prosím zkontrolujte, zda jste opravdu přihlášeni. V opačném případě se váš příspěvek ukáže jen na vašem monitoru, ale do diskuze se nezanese.