Hospodářství roste, já se mám stejně

Z obvyklých večírků na konci roku si člověk odnese jednu základní zkušenost. Méně se mluví o kamarádech, o dětech, o společnosti a její kultuře, o cestách do zahraničí, zato mnohem víc o penězích. Finance a ekonomika se staly naléhavým tématem, nad kterým se nedá lehkomyslně mávnout rukou. Je to stejné a možná horší než v období nedávné recese.

Zdá se to nepochopitelné. Přinejmenším z médií a veřejných výroků politiků i odborníků je všechno v pořádku. Ekonomika letos rostla druhým nejvyšším tempem v Evropské unii, a také proto si dva roky po volbách vládní strany a jejich lídři udržují dominantní postavení v žebříčcích veřejného mínění. Lidé je tím odměňují, protože se podílejí na všeobecném vzestupu. To je logická úvaha a také ji mnozí komentátoři neopomenou zmínit. Stačí, když všechno poběží dosavadním tempem, víc ani nemusíme od nového roku chtít. Proč ale běžní lidé přece jen hovoří o ekonomických těžkostech? Nebo proč zčistajasna premiér Bohuslav Sobotka všechny překvapí výkřikem, že zvýší minimální mzdu na 11 tisíc korun? Současný úspěch mu nestačí?

Možná je premiér jenom blíže realitě, která se od mediálního obrazu ekonomické a politické stability včetně zářných zítřků významně liší. Čím lépe vypadá svět v televizi a na stránkách novin, tím se zvětšuje propast mezi realitou a jejím ztvárněním.

Hospodářství roste, já se mám stejně

Pokud se člověk nespokojí s povrchními komentáři a účelově užívanými průzkumy či ekonomickými analýzami, pak záhy zjistí, že v obraze o dokonalém úspěchu tuzemského podnikání a vládnutí něco nehraje. Detailní pohled na společnost ukazuje bez velkého zpoždění průzkum Eurobarometru publikovaný ve vánočním období, který navíc umožňuje srovnání s minulými lety a také s jinými zeměmi. Češi patří v Evropě mezi menší část národů, které jsou ve své většině přesvědčeny, že mají ekonomiku v dobrém stavu. Myslí si to 51 procent Čechů, zatímco před dvěma lety to bylo pouhých patnáct procent. Nikde důvěra v národní ekonomiku nevyskočila tak rychle, a i když například ve všech postkomunistických zemích posilovala, nikde není tak vysoko jako u nás.

V úplném protikladu s tím je důvěra v budoucnost. Jenom šestnáct procent Čechů předpokládá, že se finanční situace jejich domácnosti v příštím roce zlepší, o dvě procenta víc očekává zhoršení, zbytek předpokládá, že se nic nezmění. Horší vyhlídky si v celé Evropě připouštějí pouze Řekové. Důležitější je okolnost, jak se ekonomické očekávání mění. Proti roku 2013 se zlepšilo, stejně jako v jiných zemích východní Evropy, ovšem od začátku letošního roku lidé opět nasazují černé brýle a ve srovnání s okolními zeměmi nebývalým tempem. Vůbec se to nerýmuje s makroekonomickými čísly ani těmi o údajně rostoucích mzdách.

Samozřejmě je možné temná ekonomická očekávání Čechů shodit obecným tvrzením, že jsme tradičními skeptiky a že se prostě nikdy nebudeme těšit na to, co přijde. Třeba to je jenom tím, že otřes z krize byl obrovský a zotavit se z něho potrvá déle. Jenomže Eurobarometr nabízí jiné vysvětlení, které právě poukazuje na rozpor mezi skutečností a jejími obvyklým výkladem.

Bublina nenaplněných očekávání

V období nejhlubší recese počátkem roku 2013 hodnotilo 61 procent Čechů současnou finanční situaci své rodiny jako uspokojivou, letos na podzim bylo opět spokojeno 61 procent lidí. Bilance rodin se přitom ve všech ostatních postkomunistických státech zlepšila, ve čtyřech případech dokonce o deset procent. Ještě nápadnější rozdíl mezi Čechy a ostatními je při odpovědi na otázku, jak jsou lidé spokojeni se svým životem obecně. Proč se tedy v Česku nic nezměnilo?

Data ukazují, že se lidé po ekonomické stránce a v životě vůbec cítí v současném „úspěšném“ období stejně, jako když byli na dně nesnesitelně kruté „krize“. Z toho ovšem vyplývá, že nedávná krize vůbec nebyla krutá, pouze se to tak mezi politiky, odborníky a novináři říkalo. Lidé jim jenom uvěřili.

Z pohledu současné vládní koalice je ještě méně příjemný výklad, že makroekonomická data sice slibují všeobecný vzestup blahobytu, z nějakých důvodů se to však v rodinných rozpočtech nepozná. A lidé si to postupně, s blížícími se volbami začali uvědomovat.

S odstupem od stranické politiky je ovšem nejzajímavějším zjištěním, že se Češi v krizi neměli nějak mimořádně špatně, alespoň si tak nepřipadali. Přesto vznikla představa o nesnesitelných ekonomických podmínkách a zároveň bublina velkých očekávání, že pod novou vládou bude nějak mimořádně lépe. Nadcházející rok může být obdobím, kdy tato bublina praskne.