Česká rockstar, ve které režim viděl hrozbu

Tahle země nemá mnoho rockových hvězd, vlastně nemá skoro žádné. Jedním z toho pramála je Pavel Zajíček, frontman a vůdčí duch kapely DG 307. Včera mu bylo pětašedesát let, takže si zaslouží vyslechnout pár slov uznání.

Je rocková hvězda v určitém slova smyslu. Ne, že by hudba jeho kapely lákala do koncertních sálů davy a jeho podobizna zdobila přečetné budoáry fanoušků a fanynek (i když bych ho v tom ohledu nerad podcenil). Je to ale muž, který naplňuje archetyp hvězdnosti, určitého ideálu. I mimo pódium má dar toho, čemu se ve vlasti rokenrolu říká „stage presence“, vstoupí do místnosti, aniž by cokoliv řekl, a je jasné, že se něco stalo, přišel Někdo. Vizáží připomíná indiánského bojovníka nebo ještě spíš osamělého lovce, někoho, kdo stojí mimo kolektivy s jejich uspořádaností a pyramidami moci. Má velice výrazný hlas ne jenom jako tvůrce, ale i jako interpret. Prakticky nezpívá, na pódiu spíš deklamuje, ale úplně to stačí, ten vážný, přesvědčivý a do sebe obrácený hlas nepotřebuje, aby jím někdo podával jakýsi výkon, dohrával emoce, jež jsou v jeho barvě a ve slovech, jež říká.

Je zosobněním touhy, která mladého člověka k rockové hudbě přivádí – touhy být v kontaktu s něčím skutečným, co přesahuje všednost, která někdy může být ubíjející. Něčím vnitřně svobodným, to neznamená nutně radostným. V časech normalizace v Československu tu taková hudba skoro nebyla a lidé, kteří ji hráli, museli počítat s tím, že za to budou platit.

Pavel Zajíček a DG 307 nebyli ani trochu politická skupina, režim v nich ale i tak viděl hrozbu. Vlastně právem. Ta hudba totiž představovala popření života, který chtěl lidem naordinovat, kotců, jež pro ně připravil, a v nichž se většina volky nevolky nechala zavřít. A Zajíček spolu s dalšími taky hodně zaplatil, není ale z těch, kdo by upozorňovali na svoje někdejší zásluhy, stavěl na nich, žil z nich. Dost ho zaměstnává přítomnost, je to člověk celoživotně stržený tvorbou, odhodlaný jít si v ní za svým, vytvořil toho hodně a to nejlepší od něj tu zůstane dlouho. Podobně jako kdokoliv jiný je také dítětem své doby, nějakých okolností. Podařilo se mu je ale překročit, jeho tvorba je víc než nějaká historická skutečnost, vázaná na čas svého vzniku. Dnes může být stejně naléhavá jako tehdy, protože je obrácená jinam než nějaké dávno pominuvší aktuálnosti. Je to velice inspirativní člověk, taky v tom, že si vybral cestu, která je vždycky těžká a hmotně měřitelného úspěchu se na ní člověk nedočká, kdyby ale zůstala prázdná, nikdo po ní nešel, těžko říct, co by s námi bylo… Pavel Zajíček ale naštěstí jde, s velkou grácií.

O šanci narozeniny náležitě oslavit ho připravila jakási zdravotní komplikace. Nemilé. Musí se rychle uzdravit, je ho tu potřeba.