Sežrané srdce hamburské revoluce

V reakci na explozi pouličního násilí na summitu G20 v Hamburku se levicový tisk i intelektuálové napříč Evropu snaží, ostatně jako po každém setkání politiků a bankéřů dvaceti největších ekonomik světa, dát výtržnostem kontext, relativizovat je a omlouvat. Nejširšímu argumentačnímu rámci těchto hlasů je nutné přiznat relevanci: násilí bylo skutečně záležitostí malého procenta protestujících. Kdyby se ho zúčastnili všichni, lehne Hamburk popelem.

Nicméně tím názorové prostocviky pokrokových novinářů a myslitelů nekončí: snaží se totiž najít pochopení i pro ničení soukromého majetku, jež v ulicích Hamburku provozovala radikálnější část jejich soudruhů ve zbrani. Český web Alarm, výstavní skříň místní nové levice, publikoval text, ve kterém autor kritizuje „fetišizaci nenásilí“ coby přijetí stavu, do kterého se aktivistická radikální levice nechala vládnoucím establishmentem vmanévrovat a v němž se násilí neakceptuje. V minulosti se prý však rioty a ničení věcí prokázaly jako „úspěšná strategie“. Podobně argumentuje i chorvatský filozof a autor Srećko Horvat. Muž, jehož texty publikoval Guardian, El País nebo New York Times, to na tři dny starém videu přímo z rozbouřeného Hamburku vidí jasně: „Co je násilí na zdejších ulicích proti násilí páchaném skupinou G20?“ To je klasický trik všech vzdělaných a mediálně obratných ultralevičáků: ukázat, že tady nejde o jednu dvě rozbité výlohy, ale o lidstvo. A když jde o lidstvo, promíjejí se všelijaká svinstva.

Na YouTube visí řada záběrů z pátečních a sobotních veselic. Na jednom z nich přiběhne maskovaný muž k autu, vozítku, které viditelně pamatuje lepší časy a co do velikosti je na tom podobně s legendárním polským maluchem. Zločinný mezinárodní kapitál k přesunům obvykle užívá onačejších dopravních prostředků, zakuklenec však neváhá, rozmlátí okno u řidiče, něco hodí dovnitř a záhy už červená se line záře. Takových aut za noc vzplane ještě mnoho. A co by samostatně bylo trestným činem, stává se najednou politickým manifestem, jak to kdysi řekla Ulrike Meinhofová. Však on ten rozdíl masám už někdo vysvětlí, třeba právě pan filozof Horvat. Na člověka, patrně ne zrovna majetného, který právě přišel o auto, se není třeba příliš ohlížet. Revoluce si žádá oběti.

Na jiném záběru jsou vidět hromady zničených kol z městského bikesharingového systému StadtRAD. Udržitelná, ekologická doprava například prostřednictvím sdílených kol je něco, co prosazují levicové a zelené strany po celé Evropě. A je to nepochybně rozumná myšlenka. Ale co, na barikádách poslouží také dobře. Revoluce začíná žrát své děti. Nakonec se v Hamburku zakousne přímo do vlastního srdce: čtvrť Schanzenviertel, kde se ničilo nejvíce, je dlouhodobě základnou anarchistické, autonomní a radikálně levicové scény. Ta se také od výtržností, včetně rabování alkoholu z obchodů, distancovala.

Někdo by domácím anarchistům měl možná vysvětlit, že zbytečně podléhají fetiši nenásilí. Na summitu G20 a jeho rozhodovacím procesu je jistě leccos ke kritizování: vstřícnost k zájmům korporátního sektoru a velkých finančních hráčů, přesunutí důležitých rozhodovacích procesů na mezinárodní úroveň a mimo vliv voličů, uplatňování mocenské převahy vůči zemím a občanům třetího světa. Idiotská snaha radikálně levicových intelektuálů a žurnalistů obhájit či omlouvat ničení majetku lidí, kteří s mezinárodním byznysem a politikou nemají vesměs zhola nic společného, ale ve výsledku způsobí, že jakkoliv by dílčí námitky mnoha organizací a skupin, jež se účastnily pokojných protestů, měly ve veřejné debatě zaznít, vždy je přehluší obraz hořících aut a bojůvek rabujících obchody.