Nositele Nobelovy ceny Hortu vedla StB jako agenta. Netušil to
KMENTOVA KAUZA
EXKLUZIVNĚ
1
Bývalý prezident Východního Timoru a nositel Nobelovy ceny míru Jose Ramos Horta byl evidován jako agent československé komunistické rozvědky. Státní bezpečnost ho vedla jako agenta pod krycím jménem Malvaz. Byla to však blamáž, skutečným agentem nebyl. Případ zveřejnil na svých stránkách www.kmenta.cz investigativní reportér Jaroslav Kmenta a celý text poskytl k publikaci deníku ECHO.cz.
Text přetiskujeme v plném znění (mezititulky redakce):
Kauza HORTA aneb „Případ, který jsem nestačil napsat do MF DNES.“
Při podrobnějším zkoumání celého případu je ale zřejmé, že se Horta stal obětí zpravodajské hry několika důstojníků StB, kteří se jen snažili vykazovat činnost, aby měli fiktivní úspěchy v boji proti Západu.
Horta nebyl ve skutečnosti žádný opravdový agent StB. Byť se tak dochované spisy mohou tvářit. Horta se v osmdesátých letech stýkal s důstojníkem StB ve Spojených státech, kde působil jako diplomat při misi OSN a kde hájil zájmy Východního Timoru.
Přestože jsou ve spisu údaje o tom, že Horta „předával rozvědce politické informace“ a že obdržel za svou spolupráci údajně i peníze, bylo zřejmé, že Horta si s důstojníkem StB jen hraje, aby otestoval, nakolik jsou Čechoslováci, případně jejich spojenec – Sovětský svaz, ochotni pomoct nezávislému hnutí Fretilin. To bojovalo ve Východním Timoru za nezávislost z područí Indonésie.
Čestný člověk a vlastenec. S estébákem se scházel, ale že z něj udělal agenta, netušil
Spis vedený na Hortu jsem studoval, sehnal jsem si další podklady z jiných archivů a pořídil desítky svědectví. Loni v květnu jsem také vedl s Hortou mnohahodinový osobní rozhovor v Paříži. A měl možnost ho konfrontovat se všemi podklady. Horta potvrdil, že se s „Čechoslovákem“, kterého jsem mu ukázal na fotce, vídal v New Yorku. Přiznal také, že si vyměnili občas nějaké politické informace, které ale byly většinou souhrnem toho, co se psalo v amerických novinách. Odmítl však, že by byl agentem. O tom, že ho tak zanesli do svých spisů, vůbec nevěděl. Navíc, když zjistil, že žádnou pomoc od Československa pro osvobozenecké hnutí nedostane, odmítal se s důstojníky nadále scházet.
Ti i tak vedli Hortu stále jako agenta a v dobových zprávách svůj vztah s ním evidentně přeceňovali a dramatizovali. Jen aby mohli vykázat nějakou práci.
Můj osobní dojem je, že Horta je čestný člověk, oddaný ideálům svobody a nezávislosti své země. Za jeho neutuchající boj proti bezpráví a za jeho nezlomnou snahu získat nezávislost Východního Timoru si ho hluboce vážím. Nobelovu cenu míru si zaslouží jako nikdo jiný.
Případu Horta se věnuji již rok a půl. Začalo to koncem roku 2012. Tehdy se mi totiž úplně náhodou dostalo do rukou starší vydání časopisu Paměť a dějiny, který vydává Ústav pro studium totalitních režimů. Badatel Daniel Běloušek se tu obšírně a fundovaně věnoval případu záhadně zmizelého důstojníka Státní bezpečnosti podplukovníka Jana Fily. V rozsáhlém a velmi poutavém textu zmínil několik krycích jmen lidí, které tento důstojník StB ještě před rokem 1986, než pak zmizel, vedl a řídil.
Protože mě téma bavilo a zaujalo, ztotožnil jsem si skutečná jména Filových agentů podle jejich krycích jmen, které v časopise Paměť a dějiny zveřejnil historik Běloušek. Jde to snadno. Stačí vědět krycí jméno a zadat ho do databáze Archivu bezpečnostních složek. Ten je veřejně přístupný na internetu. Takže jsem zjistil, co to bylo za lidi, které důstojník Fila „řídil“.
A jména jsem si postupně zadával do googlu, abych se o nich dozvěděl více. A v jednom případě se ukázalo, že pod krycím jménem Malvaz, jehož Fila také vedl jako agenta, se skrývá Jose Ramos Horta, mimo jiné někdejší východotimorský prezident.
Kauza usnula, když jsem odešel z MF DNES
Požádal jsem tedy Ústav pro studium totalitních režimů o zpřístupnění svazku. Ještě na konci roku 2012 jsem ho bez problémů dostal a začal pečlivě analyzovat. V té době jsem pracoval v deníku Mladá fronta DNES. Proto jsem začátkem roku 2013 o případu informoval tehdejšího šéfredaktora Roberta Čásenského. Toho téma zaujalo a schválil, abych podnikl cestu za Hortou a konfrontoval ho s informacemi v archivech StB.
Na rozhovoru se se mnou podílela Adéla Dražanová, která tehdy vedla v MF DNES zahraniční rubriku. S Hortou jsme mluvili loni v květnu v Paříži.
Čekala nás ale ještě spousta další práce. Bylo zřejmé, že případ má celou řadu dalších otázek a nejasných míst, které je třeba vyjasnit.
Jenže v polovině loňského roku koupil deník MF DNES podnikatel Andrej Babiš a já se z deníku, kde jsem strávil celkem 18 let, rozhodl odejít. Usoudil jsem, že práce investigativního novináře je neslučitelná s faktem, že vás vlastní a platí aktivní politik a oligarcha.
Téma Horta bylo v listopadu 2013, kdy jsem redakci opustil, nedodělané. Byla na něm ještě spousta práce.
Někdy v únoru 2014 mě pak současná šéfredaktorka MF DNES Sabina Slonková požádala, zda bych jim pozoruhodné téma o Hortovi nezpracoval. Odpověděl jsem, že jakmile mi skončí úvazky, které teď mám kvůli psaní scénáře a knihy o uprchlíku Krejčířovi, kterou v současné době dopisuji, rád se na nějakém způsobu dodělání této kauzy dohodnu. Protože část práce na tématu vznikala ještě v MF DNES.
Později ale na zveřejnění případu tlačila. Chtěla dostat téma do novin co nejrychleji. Požádal jsem ji proto o trpělivost, neboť psaní scénáře mě teď živí, a navíc jsem si prodělal řadu zdravotních problémů, takže se musím více šetřit a nedělat více projektů najednou.
Doufal jsem, že mě pochopí.
O to víc mě překvapilo, že se mi tento týden Slonková ozvala s tím, že „případ Horta se vyvinul tak, že ho nakonec dělají kolegové z iDnes.cz“ a že by potřebovali spolupráci hned. A taky ten rozhovor, který jsme s kolegyní Dražanovou vedli loni v Paříži.
Oznámil jsem tedy, že to cítím jako podraz a že v takovém případě nechci mít nic společného s kauzou Horta a jejím pojetím v MF DNES či na iDnes.cz. A sdělil, že nesouhlasím ani se zveřejněním mého rozhovoru s Hortou. A nakonec je poslal s nějakou další spoluprací do háje. Ještě dnes jsem pak požádal předsedu představenstva a.s. Mafra Štěpána Košíka, aby mi vyčíslil náklady na tehdejší cestu do Paříže, abych částku investovanou do cesty mohl redakci vrátit.
Že by to byla opravdu jen blbá náhoda a nedorozumění mezi MF DNES a iDnes.cz, jejichž redakce sedí v jednom zpravodajském sále a dělí je od sebe tak tři metry?
Dobrá. I to je možné. Ale i kdyby to byla pravda, považuji to za nemístný nátlak, jak dostat téma za každou cenu na stránky MF DNES a iDnes.cz. Navíc v době, kdy probíhá marketingová kampaň, která má zvýšit prodejnost a čtenost zmíněných titulů.
StB hledala špínu na zlý Západ
Ale vraťme se k Hortovi. Jose Ramos Horta byl sice ve styku s důstojníkem komunistické rozvědky Janem Filou v době, kdy oba v osmdesátých letech působili ve Spojených státech, ale pro pochopení celého případu je třeba znát daleko víc.
Zatímco StB zkoušela prostřednictvím Horty hledat špínu na „zlý Západ“, a moc se jim to nedařilo. Horta hledal pomoc od kohokoli, kdo by jim pomohl nabýt svobodu ve Východním Timoru. A není divu, že když se to Hortovi nedařilo u demokratického Západu, tak to zkoušel i na druhé straně železné opony.
Právě v motivaci zúčastněných lidí a v kontextu doby je podstata příběhu. Nikoli v bombastickém zjištění, že Horta byl agentem StB.
Jaroslav Kmenta
V Nymburce, 16. května 2014
