Nástup islámské diktatury. Turecko se vrací do temnoty
Týdeník Echo
NOVÉ
2
Ačkoliv turecký prezident Recep T. Erdogan ovládl referendum a získá pravomoci jmenovat bez parlamentu některé ministry nebo soudce, těsný výsledek 51,4:48,6 je velkým překvapením. Uvážíme-li, že Erdogan má pod kontrolou podle kvalifikovaných odhadů až 80 procent médií, že z některých míst země bylo hlášeno zastrašování ve volebních místnostech (ukaž, jak jsi vyplnil lístek, holoubku) nebo nepřipuštění zástupců opozice ke sčítání lístků, je zřejmé, že turecká společnost, odepisovaná jako nedorostlá západní demokracie, není v o tolik horším stavu než společnosti v některých členských státech EU.
Při pětaosmdesátiprocentní účasti znamenají ona dvě procenta v Erdoganův prospěch 1,2 milionu hlasů. Opozice napadá rozhodnutí nejvyšší volební komise, která se na poslední chvíli usnesla uznávat občanům i lístky, které si přinesli v neorazítkovaných obálkách. Dosud opozice Erdogana z volebních podvodů nikdy neobvinila, to je dramatické novum. Republikáni, hlavní strana opozice, odhadují, že podezřelých je až 2,5 milionu hlasů, jiné odhady jsou konzervativnější, s 1,5 milionem.
Tím nabývají na významu Turci, kteří volili na dálku ze západní Evropy. Jen v Německu se tureckého referenda účastnilo 700 tisíc lidí, 63 procent z nich hlasovalo Ano. Ještě výrazněji, mezi 70 a 75 procenty, Erdogan zvítězil v Rakousku, Belgii nebo Holandsku.
Ve většině západních zemí zhruba polovina oprávněných voličů v referendu nehlasovala, třeba mezi nimi převažují Erdoganovi odpůrci. Je to ale chabá útěcha, kdyby to nebyli vlažní demokraté, šli by volit. Turci v západní Evropě jsou tedy celkově mnohem víc pro režim pevné ruky a proti demokracii než Turci v „neevropském“ Turecku.
Prezident Čistič
Proti demokracii? Změny předložené občanům v referendu dělají z parlamentní demokracie demokracii. Prezidentskou. Formálně vzato jsou protesty z Evropy licoměrné, například francouzský prezident taky cvičí s premiéry podle svých politických potřeb, může nepřípustně ovlivňovat justici skrze Ústavní soud, kam jmenuje třetinu kandidátů přímo a druhou třetinu přes zpravidla politicky souznící Senát. Ve Francii mají podle všeho taky politickou prokuraturu (viz stíhání Marine Le Penové a předtím Francoise Fillona a ještě předtím Nicolase Sarkozy nebo Dominiqua Strausse-Kahna; vždycky politiků, kteří konkurují těm, kdo právě vládnou).
Nepřiznaný a zásadní rozdíl samozřejmě tkví v tom, že Francie je Evropa – a Turecko Orient. Zneužívání moci prezidentem v Turecku nabírá mnohem brutálnější formy než v Elysejském paláci.
Loni 15. července zkrachoval v Turecku armádní puč. Dnes se navzdory tehdejším spekulacím, že to celé byla režimní provokace, zdá, že jakýsi pokus o puč se reálně odehrál, byť okamžitá odplata a rozsáhlé čistky státního aparátu, armády, univerzit a soudů od údajných příznivců konkurenčního islamisty Fethullaha Gülena svědčí o tom, že režim o puči buď věděl, nebo se na takovou eventualitu dobře připravoval.
Do začátku letošního roku čistky postihly přes 135 tisíc lidí. Čtyřicet tisíc Turků (a ovšem Kurdů) se na nějakou dobu ocitlo ve vězení, tisíce dodnes ve vazbě čekají na proces. Režim se kromě gülenistů při čistkách masově zbavoval i jinak nepohodlných lidí. Hlas pro přechod k prezidentskému režimu je za takových okolností hlasem pro brutální metody vůči opozici.
Dosavadních 63 roků Erdoganova života by se jednoduše dalo popsat jako neustálá snaha se uplatnit, pochod vzhůru přes překážky, ale bez oddechu. Z jednoduchých poměrů se mladý Erdogan mohl vymanit nejprve přes fotbal, který hrál dobře. Zájem o něj projevil dokonce slavný istanbulský klub Fenerbahçe, ke kariéře profesionálního fotbalisty mu chybělo svolení otce.
