Tančící dům vystavuje sám sebe. Na nové expresionistické výstavě

Ščigola vystavuje

Tančící dům vystavuje sám sebe. Na nové expresionistické výstavěNOVÉ 2
Panorama

ac Echo24

V galerii Tančícího domu Art Salon S vernisáží odstartovala unikátní výstava obrazů expresionistického malíře Michaila Ščigola, který jako první tuto dominantu Prahy v devadesátých letech zvěčnil na plátno. Výstava s názvem Poslední příběh představí tři ucelené expresionistické cykly, které reflektují úděl umělce, umělecké hledání, okamžiky pochybností skrze které Ščigola vypráví svůj příběh coby umělce.

Mchail Ščigol, český malíř ukrajinského původu byl v devadesátých letech vůbec první umělec. který kdy známou pražskou stavbu tančící dům namaloval. Období mezi lety 1996 a 1999, totiž věnoval malbě několika desítek obrazů této tehdy nové pražské dominanty, kterou navrhli Vlada Miluniċe a Frank O. Gehry. Jeho cyklus obrazů Tančícího domu charakterizuje emblematickou stavbu i českou porevoluční společnost.

Galerie Art Salon S, která v budově na nábřeží funguje poměrně krátce, vystavuje průřez malířovou tvorbou od devadesátých let až po současnost. K vidění zde budou tři ucelené cykly – Ateliér, který vznikal v rozmezí let 1995 a 1997, Deníky Franze Kafky, jako nejnovější aktuální plátna a soubor Příběh papírové lodičky, jehož první obrazy namaloval autor před dvaceti lety a poslední před několika dny.

,,Soubory jsou vnitřně propojeny, vycházejí ze sebe, ovlivňují se a skrytě ze sebe navzájem čerpají. Začínají často nejistotou, občasným zoufalstvím, ale obsahují i prvky nadšení, radosti, neplánovaných a neočekávaných objevů a odhalení. Hlavní úlohu hraje univerzální téma o tvorbě – úděl umělce, umělecké hledání, okamžiky pochybností, hranice bezmoci, trápení, ale zároveň již citelná blízkost definitivní dokonalosti,“ píše se v popisu výstavy.

Ščigol, vystudovaný architekt, se prostřednictvím obrazů snaží reflektovat svou vlastní cestu umělce se vším, co k tomu patří. Dotýká se problémů s kým se potýká každý, kdo něco tvoří – s uměleckou zranitelností, křehkostí i osobní zodpovědnosti za dílo a vůči divákovi. Nebezpečí pathosu překonává nadsázkou, ironií, groteskou.

Čtěte také: Nechtěl jsem zabíjet, říká umělec, vystavující v Londýně