ANO, prostě to rozvrátíme

Utěšeně narůstá seznam měst, kde se vinou hnutí ANO rozpadá koalice. Minulý týden v Brně, teď v pondělí v Táboře, druhém největším jihočeském městě. Stejnou zkušenost zaznamenalo za rok a půl od voleb nejméně deset dalších velkých měst v čele s Prahou, proto je jasné, že nejde o náhodu, že se setkáváme s novou verzí demokracie. Pravidly nastolenými po listopadu 1989 se už nedá omezit.

Pod černým praporem anarchie

Na první pohled to je jasné. Za hnutí ANO byli do vedení velkých měst zvoleni nezkušení lidé. Přišli se zadáním změnit dosavadní poměry, kdy ve městech rozhodovaly známosti místních elit, pokud to nebyly rovnou mafie. Lidé z nového hnutí prokázali dobrý tah na bránu a účastnili se skládání nových koalic. Po pár měsících se však ukázalo, že si neví rady se svou agendou. Rozbili koalice, které sami pomáhali skládat, a městské reprezentace se začaly rozkládat na prvočinitele.

Třeba v Táboře operativně dohodli s další koaliční stranou ČSSD a s opozičníky z ODS a KSČM podporu stomilionové dotace pro fotbalový stadion a tím několikrát porušili koaliční smlouvu.

Zřejmě nebylo úplně šťastné volit ambiciózní lidi beze jména do vedení demokratických institucí. Když dostali možnost, tak poměry ve městech opravdu změnili, byli ovšem protagonisty bez jasného záměru. Prostě jenom chtěli urvat co nejvíc moci a tím bez náhrady rozvrátili dosavadní pořádek. Kdyby se hlásili k anarchistickému hnutí, pak by naplnili své programové prohlášení dokonale. Zdá se být nesporné, že ve městech, kde dokázali složit koalici bez ANO, jsou na tom teď lépe. Kdo slyšel o konfliktech v Plzni, Olomouci nebo Hradci Králové?

Revoluční plamen z Tábora

Hnutí ANO nefunguje jako nový lídr ve městech, jde však označit za katalyzátor přinejmenším komunální politiky, která jakoby prochází tichou revolucí a změnou systému. Šlo by to i bez nich, jak svědčí nemalé úspěchy nestranické politiky už po volbách v roce 2010, kdy se do vedení mnoha velkých radnic prosadila místní sdružení. Teď je však všechno rychlejší. Jen na novou podobu komunální politiky si ještě musíme počkat.

Není možné předem říct, že všechno půjde k horšímu. Projekty na tahání peněz z městských rozpočtů možná půjde realizovat hůře než dřív, protože v polorozpadlých městských radách a atomizovaných zastupitelstvech se padouši nemohou schovávat za údajnou vůli většiny. Právě z obavy před odpovědností třeba v Českých Budějovicích zastupitelé raději nezvedli ruku pro podezřelý nákup hokejového stadionu Pouzarcentrum.

Na druhé straně je možné, že akční jednotlivci dokážou prosadit hodně nesmyslné plány, protože nebudou mít korekci městské rady, expertů ani zastupitelských klubů. To se osvědčilo v Praze při hlasování o ostudně submisivním smlouvě s Pekingem. V každém případě budou radnice žít v nervózním provizoriu a někde přestanou vykonávat i jednoduché správní úkony.

Zkušení komunální politici si uvědomují, o co jde. Dlouholetý starosta Tábora Jiří Fišer na rovinu doporučil, ať se město řídí podle plánu B, který umožňuje zákon o obcích. Každý zastupitel přijde s libovolným návrhem, třeba na dotaci pro fotbalový stadion, a předloží ho svým šestadvaceti kolegům, kteří potom rozhodnou. Bez koalice a každý den znovu domlouvanou „demokratickou většinou“ se nakonec vládne v Praze už půl roku a město se ještě nezhroutilo. Stejným směrem míří Brno, kde se na nové „sedmikoalici“ domlouvají všechny zastupitelské kluby s výjimkou ostrakizovaných komunistů. Když ale mají stejně vládnout úplně všichni, tak se není třeba domlouváním nové koalice vůbec zdržovat.

Přímou demokracii nezastavíš

Prvotní příčinou nového uspořádání ve městech je ztráta důvěry, ani o tom nemůže být sporu. Najednou není možné věřit žádnému z partnerů, že mě při první vhodné příležitosti nepodrazí. Cesta zpátky k obnovení důvěry nevede. Rozhodovat se proto musí na veřejném fóru při zasedání zastupitelstva.

Na první pohled to vypadá jako cesta k přímé demokracii. Neodpovídaly by současným poměrům v zastupitelstvech více volby, ve kterých by se zrušily kandidátky a volili jednotlivci? A nebylo by v logice probíhajících událostí, kdyby o důležitých záležitostech ve městě rozhodovalo referendum? Pořádným Němcům by při takových návrzích zbělely vlasy, třeba ve Spojených státech ale jde o často využívaný model.

Ve městech, kde z nutnosti musí vládnout „demokratickou většinou“, se nepochybně dočkají mnoha karambolů a potíží s fungováním veřejné správy. Pro Čechy obecně však jde o zajímavý experiment, který se vyzkouší v Praze, Brně, Táboře a pár dalších městech. Odjinud pak mohou bez rizika sledovat, jestli je tento model vhodný také pro ně.