Střez se falešných panwerichů, národe

Jan Werich už v roce 1938 dobře věděl, že mohamedáni to s námi nemyslí dobře. Citát v tomhle smyslu si vymyslel tvůrce falešného facebookového profilu prezidentova mluvčího Jiřího Ovčáčka ve zjevném úmyslu zparodovat zálibu „internetového národa“ v obrázkem doprovázených citátech a jeho neochotu se aspoň trochu zamyslet nad tím, zda jsou skutečně původní, český kult „moudrého klauna“ Jana Wericha a hlavně asi zálibu skutečného pana Ovčáčka a jeho šéfa v účelově či ze zapomnětlivosti upravených nebo rovnou vymyšlených citacích.

Parodie byla ovšem vzata vážně tisíci uživatelů, kteří obrázek sdíleli s podtextem – vidíte, říkal to už pan Werich.

Není to zdaleka a zdaleka poprvé, co se internetem rozletěl nějaký falzifikát – obrazový či slovní. Nezdá se, že by náchylnost „zbaštit nějaký fór i s navijákem“ byla rozšířena jenom na jedné straně současných debat, kvete všude nebo skoro všude. Mělo by to být vlastně udivující. Pro dnešní časech je přece charakteristická značná nedůvěra ke všem možným autoritám, včetně médií, jež v průzkumech důvěryhodnosti dostávají poslední dobou dost na frak.

Mnohokrát člověk slyší různé varianty věty: neberu, co se nám předkládá k věření, svůj názor si udělám sám. Na základě svých amatérských pozorování si troufnu tvrdit, že právě mezi těmito k nezávislosti odhodlanými tvůrci vlastních názorů je docela rozšířený sklon naletět prakticky na cokoliv. Společnost nedůvěřivá a nedůvěru často považující za přednost, znak skutečné individuality, je taky až hrozivě důvěřivá.

Dalo by se pro to jistě najít spousta důvodů, nedostatečná mediální průprava (nějaká ta mediální výchova na školách by možná nebyla od věci), rychlost, zkratkovitost a konstantní vzrušenost virtuálního světa. Prostinká představa, že všechny názory si jaksi jsou rovny, a že je vůbec nutné nějaký názor na všecko mít i na věci, o jejichž existenci jsme se dozvěděli včera a týkají se oblasti, která nikdy nebyla předmětem našeho zájmu.

Člověk, který je přesvědčený, že si na všechno dělá svůj vlastní názor, často může žít v bludu. Nedělá si ho, ani ne nutně, že by podlehl propagandě té či oné strany (to se samozřejmě stává taky). Může se ale mýlit v jiné věci – názor si nedělá. Už dávno ho má. A z té spousty informací, interpretací, konspirací, fórů, výmyslů a bůhvíčeho ještě si vybírá ty svoje, vyhodnocuje je ne podle toho, na jakých se zakládají zdrojích, ale podle toho, jestli odpovídají jeho vnitřnímu mustru.

Těm názorům, které ve všelijakých podivných koutech digitálního světa posbíral už dřív. Nakonec jedna dobrá rada zdarma: kdo bude všechny obrázkem doprovozené citáty, na něž na internetu narazí, preventivně považovat za vymyšlené, nic zásadního nezkazí a naopak se ušetří mnohých trapasů.