Jako křesťan jsem na cele nesměl překřížit cestu muslimovi
rozhovor s Petrem Jaškem
30 ROZHOVORŮ
Petr Jašek je člen bratrské církve z Buštěhradu na Kladensku. Předloni v prosinci českým internetem proběhla zpráva, že Jaška těsně před odletem ze země zatkla súdánská tajná služba. Vinila ho především ze špionáže, ačkoliv Jašek se brání, že jen přijel nabídnout pomoc jednomu popálenému studentovi, zmapovat stav křesťanských společenství a demolice několika kostelů. Režim Umara al-Bašíra je nominálně islámský a křesťany občas pronásleduje.
Rok a čtvrt strávil ve vězení, brzy po rozsudku na 23,5 roku vězení si ho koncem února přímo z Chartúmu odvezl ministr zahraničí Lubomír Zaorálek. Jašek první dva měsíce vězení trávil na cele s příslušníky Islámského státu, a má tak v republice patrně nejintimnější znalost této subkultury.
Co bylo za ten rok a čtvrt ve vazbě nejdrsnější?
První tři a půl měsíce jsem byl ve věznici tajné služby, která je považována za lepší vězení. Jenže dva měsíce z toho jsem byl na cele se členy Islámského státu. Příznivci ISIS se mohli navzájem navštěvovat na celách, pro sebe si to vymohli. A dozorci, kteří s džihádisty sympatizovali, umožnili jejich kápovi, který se ke mně choval nejagresivněji, přejít přímo do naší cely. Každá cela tam má tak šest sedm vězňů. Kápo se k nám přistěhoval 23. prosince a potom začalo peklo, které vyvrcholilo 6. února, kdy na mě chystali waterboarding. Před ním mě zachránil jiný dozorce a konečně mě převelel na samotku, kde jsem byl asi měsíc. A zatímco členové Daeše se samotky báli, tvrdili, že se tam po pěti dnech, maximálně po týdnu zblázníš, pro mě to bylo vysvobození. Na samotce jsem se mohl procházet, mohl jsem si zpívat křesťanské písničky, vracela se mi paměť. Předtím jsem držel hladovku, trpěl jsem anémií, na přeplněné cele se vám hůř dýchá, hůř vám to myslí.
Titulka speciálu
Celý rozhovor najdete v časopise 30 ROZHOVORŮ, který bude na stáncích a v trafikách k dostání od úterý 27. června. Vy si jej můžete objednat už nyní a přijde vám do vaší schránky. OBJEDNÁVEJTE ZDE
Proč vlastně Bašírův islamistický režim zatýká příznivce a členy Islámského státu?
Režim se tváří islamisticky, protože dostává peníze ze Saúdské Arábie a jiných bohatých islámských zemí, ale není to klasický islamistický režim, spíš se blíží klasické totalitě. Zatčení islamisté jsou z jejich pohledu už příliš utržení ze řetězu. Předáci režimu viděli, co se v sousední Libyi stalo Kaddáfímu.
Byli všichni spoluvězni-islamisté vůči vám osobně nepřátelští, nebo jste v někom zahlédl lidské sklony?
U jednoho, ostatní mu říkali šejch, bych řekl, že s ostatními nesouhlasil, byl vůči mně velmi přátelsky naladěn. Sice vůbec nemluvil anglicky, ale podle posunků jsem poznal, že když mě chtěli mučit waterboardingem, on byl zásadně proti. Ti ostatní mi sice říkali, tady Hasan chce, abychom ti dali pěknou nakládačku, ale mně ze situace naopak vyplynulo, že on je od waterboardingu zrazuje. Když šel potom kolem mojí samotky, velmi přátelsky jsme se pozdravili. Ale byl jediný takový v celé jejich skupině. Taky tam s námi byl Belgičan, míšenec, po matce Maročan, ten se se mnou zpočátku taky docela bavil. Ale potom se pod vlivem kápa z relativně přátelského člověka proměnil v toho, který mě má podříznout.
Kápo byl kdo?
Kápo byl dvousetkilový obr, násilník, přitom zjevně inteligentní člověk. Súdánec, který vyrůstal v Saúdské Arábii a pak střední a vysokou školu studoval v Británii. Ajťák. Mluvil perfektní angličtinou, znal dokonce slangové výrazy. Zatkli ho na libyjsko-súdánské hranici při obchodu se zbraněmi. No a tenhle kápo se chtěl dostat speciálně na celu ke mně. Ze začátku se mnou rozmlouval přátelsky, ale šlo mu jen o to, vytáhnout ze mě informace. Jak je dostal, začal mě bušit – nejdřív psychicky a pak i fyzicky.
Vás bili spoluvězni, a dozorci ne?
Dozorci by si cizince tlouct, natož mučit, myslím, nedovolili. Moje súdánské spoluvězně mlátili běžně, to ano. Jeden vězeň z Darfúru zažil mučení elektrickým proudem. Ze mě si spíš dělali legraci, i ten, co mě nakonec převelel, a tím mi zachránil život, byl zpočátku ironickej. Ale nakonec jsme se tak spřátelili, že kdyby přijel do České republiky, budu ho beze všeho hostit, to byl velmi slušný člověk.
Takže pro vás byl výslech po pobytu na cele s islamisty úleva?
Víceméně. Ono taky když vás vyšetřovatelé nechají měsíc bez povšimnutí a vy jste na prostoru 2,5x4,5 metru a jen tam popocházíte mezi dalšími šesti lidmi… Potom už jsem nesměl po cele ani chodit, protože jako křesťan nesmíte překřížit cestu muslimovi. To pro mě bylo nejhorší, že jsem byl nucen sedět se zkříženýma nohama na jednom místě.
Jak přesně funguje to pravidlo, že křesťan nesmí překročit cestu muslimovi?
Když jde muslim, musíte zastavit a pokračujete teprve, když on přejde. V naší cele to vedlo k tomu, že už mi po ní ani nedovolili chodit, protože pořád někdo z nich zrovna chtěl popojít. Když jsem potřeboval na záchod, musel jsem požádat o dovolení a kolikrát mi to schválně nedovolili, zato mě nutili pořád a pořád sedět ve strnulé poloze. A když viděli, že mám snubní prsten, odebrali mi ho jako džizju, daň, kterou křesťan v muslimské zemi musí platit. Tvrdil jsem, že ho ani nemůžu sundat z ruky, oni mi ho pod pohrůžkou, že mi podřežou krk, vzali s tím, že po propuštění mi prsten za pět tisíc dolarů prodají zpátky. ISIS prý potřebuje peníze. Prsten zmizel, ale objeví se v názvu pamětí z vězení, které chci napsat. Ukradený prsten.
Titulka speciálu
Celý rozhovor najdete v časopise 30 ROZHOVORŮ, který bude na stáncích a v trafikách k dostání od úterý 27. června. Vy si jej můžete objednat už nyní a přijde vám do vaší schránky. OBJEDNÁVEJTE ZDE
i letos jsme pro vás připravili výběr z těch nejlepších rozhovorů, které vyšly v Týdeníku Echo. Do tohoto samostatného magazínu jsme zařadili interview, jež mají časový přesah a reflektují nejdůležitější události a zásadní dění ve společnosti, doma, ve světě i v kultuře. Časopis 30 rozhovorů může být užitečný především nepravidelným čtenářům Týdeníku Echo, ale i těm, kteří si chtějí archivovat klíčové texty a chtějí je mít v ucelené podobě.
A co na vás v tomto časopise čeká?
Vyzyvatel Miloše Zemana v souboji o Hrad Jiří Drahoš říká, jak se chce stát českým prezidentem. Bývalý prezident Václav Klaus zase vypráví, jak je dnes mládež indoktrinovaná různými ideologiemi. „Žijeme nespokojené a frustrované životy v krásných časech,“ myslí si naše největší herecká hvězda, Ivan Trojan. Režisér Jan Hřebejk říká, že nikdy nebyl pankáč. Architektura je lenochod a chci ho znovu obejmout, tvrdí legendární architekt Martin Rajniš. To jeho kolega z mladší generace Boris Redčenkov zase říká, že nám chybí odvaha k obyčejnosti.
Jestli něco Rusové nechtějí, tak aby se jich svět přestal bát, říká nositelka Nobelovy ceny za literaturu spisovatelka Světlana Alexejevičová. Jezte kyselinu listovou, posílíte mozek, doporučuje známý psychiatr Radkin Honzák. Nádor je onemocněním celého organismu, říká zakladatel české dětské onkologie Josef Koutecký.
Halík je v církvi menšina, většina souzní se mnou, je přesvědčen arcibiskup Dominik Duka. „Už jste se dnes věnovala květinám?“ ptával se prezident Václav Havel sestry boromejky Angeliky, která u něj trávila poslední měsíce. „Dáše prodej Barrandova dodnes zazlívám,“ říká o své švagrové Dagmar Havlová.
Bývalý australský premiér Tony Abbott hovoří o tom, jak se jeho země úspěšně, byť kontroverzně, brání nelegální migraci. „Při každé informační revoluci v dějinách jdou v prvních řadách šarlatáni a šiřitelé konspiračních teorií,“ tvrdí odborník na ruskou propagandu Peter Pomerantsev.
Miloň Čepelka se ohlíží za půlstoletím legendárního Divadla Járy Cimrmana. Šlechtic a starosta František Kinský vzpomíná, jak dědečkovi komunisti říkali „soudruhu hrabě“.
Tyto a další rozhovory čtěte ve speciálu 30 rozhovorů. Věříme, že se vám časopis bude líbit.
Redakce Týdeníku Echo
