Polský příběh není černobílý. Je to letitý bratrovražedný boj

Boj o veřejnoprávní média v Polsku je pokračováním řeže, jak jsme to už viděli u ústavního soudu. Vědí Evropská komise, řada redakcí západoevropských novin a také například Česká televize, jejíž ředitel Dvořák se připojil k protestu Evropské vysílací unie, že vpadly do zápasu, který už je dávno rozehraný, a který v prvním poločase vůbec nesledovaly, takže teď s bídou vědí, na jakou bránu se má střílet?

Zmíněná polská řež trvá už téměř 35 let, od doby, kdy se Solidarita po vyhlášení stanného práva a sestoupení do podzemí začala štěpit na umírněnější a tvrdě protikomunistické křídlo. (Syn náčelníka tzv. Válčící Solidarity z 80. let je dnes ministrem v kabinetu Szydlové.) To štěpení vzniklo v podmínkách, jaké si neumíme ani představit. Polští komunisté při potlačování protestů proti jejich stannému právu postříleli v prosinci 1981 desítky opozičníků. Deset tisíc lidí se ocitlo v internačních táborech. V zemi vládla vojenská junta. A když junta končila, vedoucí opozičníci se rozštěpili v otázce, co ze své zkušenosti vyvodit, tedy jak naložit s komunisty. 

Po revoluci se z nové, solidaritní elity vydělilo mocné křídlo kolem bratrů Kaczyńských, podle něhož to právě žádná revoluce nebyla. Místo katarze, po níž „Kačeři“ toužili, přišlo sbližování jejich liberálněji založených spolubojovníků s postkomunisty. Jarosław Kaczyński po rozkolu s Lechem Wałesou už na začátku 90. let musel čelit intrikám tajných služeb nového státu, které ve Wałesově Polsku byly mnohem méně nové než v Havlově Československu. Špehování, nasazování policie, agentů a odposlechů, „úniky“ odposlechů, to všechno je za posledních 25 let vzájemně používaná zbraň. Naposledy před měsícem nová garnitura objevila, že policie odposlouchávala 80 nevládních novinářů a právníků, formálně aby se zjistilo, od koho pocházejí zveřejněné nahrávky z restaurace Sova a přátelé, do níž si chodili povídat politici tehdy vládní Občanské platformy.

Významný opozičník, veterán polské levice Karol Modzelewski to ve svých memoárech Zaženem dějin klisny! (česky PANT, 2015) říká přesně: „Způsob vnímání politických různic a sporů ve svobodném Polsku zatěžuje hluboký rozkol přinesený z výjimečného stavu. Použití násilí v takovém rozsahu muselo zanechat zranění, která dnes otravují polskou demokracii.“

Celý článek si přečtěte v Týdeníku Echo zde