2 Týdeník Echo

Na scénu vstupuje Emmanuel Barack Macron

ESEJ

Témata:

Evropa si už dlouho tak slyšitelně nevydechla jako po vítězství Emmanuela Macrona. A nejen Evropa. Politika se paradoxně právě v době povzbuzeného nacionalismu pozoruhodně internacionalizovala. A to na obou koncích spektra. Lidé jako Marine Le Penová, Nigel Farage, Donald Trump a Vladimir Putin si navzájem fandí, navštěvují se nebo si aspoň posílají úsměvy.

Liberální Evropané prožívají zvolení Trumpa velmi emocionálně a i liberální Američané si sami všimli, že sledují brexit, vzestup německé AfD a souboj Macron – Le Penová stejně intenzivně, jako by to byly jejich vlastní volby. A jako by světlonoši liberální politiky v zahraničí byli jejich bližší spojenci než část vlastních spoluobčanů. Na tom globalismu něco je.

Macron ovšem vzbudil něco víc než jen úlevu, že něco odvrátil. Dokázal vzbudit obdiv, nadšení, naději, že změní politiku. Hope and change – kde jsme to jenom slyšeli?

Naděje a změna jsou samozřejmě v politice standardní pojmy. Žádný politik, ani ten, kdo se uchází o pokračování mandátu, neslibuje, že nic nezmění a že nelze v nic vkládat naději. Ale Emmanuel Macron i Barack Obama mají společné to, že ze vzbuzování naděje a slibování změny utvořili jádro své politické identity, ztělesněné samotnou jejich osobností, a z konkrétního politického programu se stal doplňkový element. Že z kritiky metod a charakteru dosavadní politiky jako takové učinili jádro svého poselství. Že to, co se kolem nich rozvinulo, nese bez nadsázky rysy kultu. Sdílejí určité osobnostní rysy. A jejich vládnutí ovšem nese i stejná rizika. Obamova vláda probíhala ve znamení jakéhosi oslnění, v němž nebylo pořádně vidět, co se v zemi děje. Teprve když v listopadu 2016 reflektor zhasl, vycenila na Američany ze stínu zuby obluda jménem Trump. Najednou kdekdo tuší, že to je odložené účtování za Obamova léta.

Oba dva jsou bezesporu nesmírně talentovaní politici. Jak na pohled, tak v akci, v tzv. „maloobchodní politice“. („Když vidíte mluvit na pódiu o politice třeba Baracka Obamu nebo mého manžela, je to jako hudba. Tuhle schopnost já nemám,“ přiznala trpce Hillary Clintonová.) Oba prokázali schopnost shromáždit dobré týmy a objevně používat nové metody. Obama proslul tím, že, jak se říkalo, „mu volby vyhrál Facebook“, a náskok ve využívání informačních technologií si udržel ještě ve svých druhých prezidentských volbách (ale loni už byl Trump inovativnější než Obamovo zděděné know-how). Zakladatelé agentury Liegey Muller Pons, která pro Macrona pracovala, se seznámili v roce 2008 na studiích v Bostonu jako Obamovi dobrovolníci. A Macron kampaň začal brilantním způsobem: shromáždil množství dobrovolníků, kteří vyrazili do ulic mezi lidi, oslovili jich asi 300 000 a provedli s nimi 25 000 v průměru čtrnáctiminutových rozhovorů, delších, než je v branži zvykem. Macron tak získal databázi kontaktů a sociologický průzkum zároveň. Je to dobrá ukázka toho, jak lze spřáhnout technologii a kontaktní politiku – něco, co u nás stále ještě nikdo pořádně neumí.

Polarizující vláda

Barack Obama měl na své straně jednu velkou sílu nesrovnatelnou s čímkoli v Macronově případě – vnitřní, morálně motivované přání řady Američanů hlasovat pro Afroameričana. Podceňovat tento faktor či si myslet, že platil jen pro náruživé progresivisty, by bylo projevem cynického nepochopení. Většina Američanů dnes chápe rovnost ras jako opožděné naplnění příslibu amerického kréda, završit ho zvolením černého prezidenta mělo velký symbolický význam (větší než zvolení ženy; ten okamžik, zdá se, Hillary Clintonová prošvihla – zatímco ženy její generace vyhlašovaly hlas pro ni za feministickou povinnost, příslušnice nejmladší generace byly k tomuto volání vlažnější). Barack Obama byl ten, který je dokázal přesvědčit, že je dostatečně mainstreamový, že není neustále „naštvaný“ jako dosavadní typičtí černošští politici. Svou cestu k nominaci v roce 2008 zahájil porážkou Hillary Clintonové v primárkách v Iowě, velmi bílém státě. Jeho vítězství ve volbách, neuskutečnitelné bez hlasů bělochů, tuto symbolickou hodnotu potvrdilo.

Ale větší roli v Obamově případě hrálo ustavení nové voličské koalice. Zjednodušeně řečeno koalice městských, vysoce vzdělaných, zámožných liberálů, mladých lidí aspirujících stát se jimi a rasových menšin a imigrantů. Koho tato koalice nechávala stranou? Tradiční demokraty z řad klasické bílé dělnické třídy, venkovanů, drobných podnikatelů, věřících.

Jak to mohlo fungovat? Pokud jde o způsob vládnutí, nejdůležitější bylo, že se Obama, tváří v tvář republikánskému Kongresu, čím dál tím víc uchyloval k čistě stranickému vládnutí (masivní reformy bývaly odhlasovávány s aspoň částečnou podporou napříč stranami, a ne těsnou demokratickou většinou jako Obamacare). Anebo k vládnutí pomocí prezidentských vyhlášek. „Když je Kongres nečinný, já nečinný nebudu,“ říkával Obama, když tu legalizoval pobyt skupin ilegálních imigrantů, tu odsoudil k zániku uhelné elektrárny, tu nařídil zřizování záchodů pro transgender osoby. Některé z vyhlášek soudy rušily, ale politického cíle bylo dosaženo. Demokraté byli nadšeni, republikáni registrovali uzurpování moci (to je třeba vědět k pochopení toho, proč dnes republikáni snadno tolerují Trumpovo ohýbání demokratických norem – v jejich očích s tím začal Obama).

Celý článek si přečtěte v aktuálním vydání Týdeníku Echo nebo na EchoPrime

Vážení diskutující,
Echo24.cz chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky urážlivé, vulgární, xenofobní, odkazy na jiné internetové stránky či takové příspěvky, které odporují obecné lidské slušnosti. Před vložením vašeho příspěvku prosím zkontrolujte, zda jste opravdu přihlášeni. V opačném případě se váš příspěvek ukáže jen na vašem monitoru, ale do diskuze se nezanese.