Čínský podíl na českém sebezpytu. Řekněte wow

Budu osobní, protože osobní být chci. Většinu oné památné zahraniční návštěvy, která nám už pomalu končí, si nepamatuji, protože v jejím průběhu ani při jejích posledních přípravách (počítaje v ně opakované vyvěšování těch nebo oněch státních vlajek) jsem v této zemi nebyl přítomen a nesledoval ani zpravodajství. Nebyl to záměr, nýbrž náhoda, která srovnala termíny dvou zahraničních návštěv. Mé a jeho. Zažil jsem ho tedy jen krátce a mám k němu spíš nezúčastněný vztah, řekl bych výhodu postavení z odstupu. Čtu-li si zpětně noviny a prohlížím-li, co všecko se stalo, necítím v něm ani vztek, ani radost, ani obavy. Cítím jenom nebo především smutek. Návštěva strýčka Si totiž znovu předvedla, jak málo si věříme my sami. Tak hele:

Prezident vykládá (zatím ještě anglicky) do přespolní televize, že minulá vláda byla v područí spojenců, kdežto teď konečně jsme svobodní a můžeme si dělat, co chceme. Nechme být tu první půlku tvrzení, o tom už se psalo a rozčilovalo dost. Ale ta druhá půlka přece jsou známé mimikry. Kdykoli mi skřípal nebo skončil vztah s holkou, všude jsem vykládal, jak je supr, že si konečně můžu dělat, co chci, protože jsem svobodný. Samozřejmě věřil mi to málokdo, protože okázalá sebejistota je vždycky podezřelá. Takže, pane prezidente, to víte, že jo. Třeba oficiální twitterový účet, zřízený vaším tiskovým mluvčím k návštěvě vašeho čínského kolegy (skutečně taková nanicovatost existuje a na teletextu ji nenajdete), v úterý hlásal třeba i větu: „Číňané vlastní podíl v 2 100 českých firmách.“ Čili v jedné hradní kanceláři se radujete, že zvládáte vše sami, v druhé, že ne. Děláte to přehledné, jen co je pravda.

Nebo někdo rozmašíruje o čínskou vlajku vajíčka plná barev a ty vlajky jimi (pochopitelně) zničí; pravděpodobně v domnění, že tím zlému panu domácímu výhružně dupe po rohožce. Opakuje-li se v tutéž dobu refrén o lidských právech, sluší se dodat, že ta vajíčka se rozbila o symbol i Číňanům, kteří s režimem své země nesouhlasí, ale svou zemi mají rádi, a proto usilují o změnu jejího režimu. Výrazem sebevědomí by tak přece bylo si vedle těchto vlajek stoupnout s jinými vlajkami, těmi „správnými“. Svorně protestanty i pana Tvrdíka ještě v této věci upozorněme také na to, že když už se vyvěšují fangle, působí hloupě, je-li jejich paráda narušována reklamou na největšího jihokorejského výrobce elektrotechniky. Ráda za to není jistě ani jedna strana, je to lajdáctví a šmejd.

Když už o něm, svedu pochopit, že estráda na Televizi Barrandov na čínskou počest taková být musí, protože na důsledné práci s nevkusem je založen profil této stanice. Co pochopit nesvedu, je mlčení kolem hlavní veřejnoprávní zpravodajské relace Události, která dva dny po sobě o čínském prezidentovi odvysílala tentýž medailonek, byť doprovázený pozměněnými obrázky. V případě obou televizí tak zase po sebevědomí a nějakém pokusu o názor veta. Navíc citlivější povahy by přístup ČT mohly vykládat jako docela povedené cvičení v propagandě, i když buďme fér: zas jde o nedbalost.

V takové atmosféře, kde se byť drobty nějaké vlastní identity ochotně zapomínají a házejí pod stůl, se ale nelze divit, že si čínští pouliční mudrci za přihlížení české policie dovolují na velikonoční koledníky. Snad za to mohou ta vajíčka rozmlácená o čínské vlajky, která možná Číňany zmátla, každopádně tato potyčka byl natolik bizarní obraz, že se s ním dají pořídit nanejvýš dvě věci: jednak ho poslat do HBO Johnu Oliverovi do jeho talk show Minulý týden s vysvětlením, co je to pomlázka, jednak požádat tvůrce seriálu Krtek a Panda včetně vždy nadšené vnučky Zdeňka Milera o díl s vysvětlením, co je to a k čemu se používá pomlázka. A ten pak přednostně pouštět příslušníkům české policie.

Bylo zvláštní dívat se po kupě, jak se to zdejší svaté nadšení projevovalo. Vyhnalo strýčka Si za zavřená okna Pražského hradu, kde na Prahu hleděl obklopen českým prezidentem a dvěma tlumočníky. Jako by přijel za trest. Přitom bezesporu je událost, když přijede na návštěvu jeden z vůdců světa, obrátí to sem na chvilku pozornost i těch ostatních. Jenom je třeba kalibrovat postoj k němu. Smutné na tom obrázku zpoza hradních oken ale je, kam to dopracoval Miloš Zeman. Návštěvu z nejvýznamnějších, která sem za dobu trvání jeho úřadu přijela, buď zavře do baráku, nebo za plot na chalupě v Lánech. Čili máme lidového prezidenta, který hostí jiného lidového prezidenta společným útěkem před lidem, o čemž ten první lidový prezident ochotně vypráví do televize druhého lidového prezidenta, že je to úspěch samostatnosti a znovu nastartované národní svébytnosti. (Pauza, následuje ohňostroj.)

Tak takhle to tedy vypadá, někdo by řekl: no co, pěna dní. Ale až půjdete zas někdy na procházku na Slavín, řekněte tam předkům: wow, pro tohle tu ale neležíte.